Co je to požehnání? Často s tímto slovem manipulujeme – dokážeme však dát dohromady nějakou definici? Asi bychom se museli hodně zamyslet, abychom něco smysluplného řekli. Slovíčko „požehnání“ máme už natolik zažrané pod kůži, že nad ním vůbec nepřemýšlíme. Když má někdo narozeniny, přejeme mu Boží požehnání. Totéž na přelomu roku nebo když je někdo nemocný. I mladý pár, který chce vstoupit do společného života, touží po požehnání. Doufají ve větší jistotu, že jim to vyjde. Ale Boží požehnání není nic magického. Není tu k tomu, aby nás ochránilo od nějakých zlých sil, neštěstí, nemoci či smrti. A také to není to samé, co úspěch. Malé děti se těší, až uslyší požehnání, protože to znamená, že bohoslužby konečně skončí a půjde se ven. Stejně tak se z něj zaraduje ten, kterého nudí mé kázání k smrti.
Požehnání je jakási tajemná síla, která přichází od Boha. Záleží na něm, komu se jí dostane. Nemůžeme si ji vynutit. Požehnání je jako něžný Boží dotyk. Dietrich Bonhoeffer to vyjádřil takto: „Požehnání znamená, položit na někoho ruku a říct: Ty patříš přese všecko Bohu.“ Přese všecko, co se ti v životě nepovedlo. Přese všecko, co jsi zvoral. Přese všecko, co ti život naložil. Přes to všechno patříš Bohu. Spolehni se na to.
Boží požehnání znamená, že on chce, aby se nám dobře dařilo. Proto si to my lidé zjednodušujeme a říkáme, že nám dává zdraví, úrodnou zem, dostatek jídla, mír, životního partnera, děti a mnoho dalšího. A že nás ochraňuje. Ale Boží požehnání znamená i to, že nás provází také v těžkých chvílích, že nám dává sílu, abychom je ustáli. A nejenom tehdy. On je s námi i v na konci našich životů. Utěšuje nás. Neslibuje nám život jak procházku růžovou zahradou. Ale slibuje, že nám pomůže, když to už nebudeme dávat. Když si toto uvědomíme, tak pochopíme, že slova „Bůh ti žehnej.“ nejsou jenom přáním. Jsou to slova, která znamenají, že budeme přijati do Boží blízkosti. Budeme žít v Jeho milosti, v Jeho pokoji. A nic na tom nemění, že až vyjdeme z tohoto kostela, začne zase každodenní život se vším, co přináší. Tento náš osobní vztah s Bohem zůstane nezměněn.
Boží požehnání znamená, že patříme Bohu. Možná si pamatujete ještě nějakou starou babičku, která dělala dětem křížek na čelo. Křížek na znamení požehnání. Chtěla pro své drahé Boží ochranu. V některých cíkrvích dodnes přidávají k požehnání znamení kříže. To jasně ukazuje, komu patříme: Ježíši Kristu, našemu Pánu, který za nás na kříži položil svůj život a byl vzkříšen. Vyrostla jsem jako „helvítka“ a tudíž mám s kříži svůj problém. Ale, když se nad tím zamyslím, tak ono to znamení kříže spojené s požehnáním do sebe něco má. Už to není to narychlo řečené slovo na odchodu, s jednou rukou na klice. Najednou tam cítím mnohem víc prostoru. Víc prostoru pro Boha, pro jeho působení.
To požehnání, které jsme slyšeli jako základ kázání, všichni důvěrně známe. Také mu ale nedáme moc prostoru. Zaznívá v kostele na konci bohoslužeb. Pak rychle poslední píseň a honem na kafe. Tomuto požehnání se říká Áronské, protože podle Bible pochází z doby Mojžíše a Árona. To znamená, že se používá k propuštění lidí z chrámu už 3 tisíce let. Do našich bohoslužeb ho zavedl Martin Luther kolem roku 1530. Ale nebylo to první požehnání v dějinách Božího lidu. V Bibli najdeme ještě starší. Poté, co Bůh stvořil muže a ženu, požehnal jim. Později požehnal Abrahamovi – a právě tam jsou začátky smlouvy mezi Bohem a lidmi. Ne všichni však dostali požehnání jen tak – třeba Jákob si jej musel vybojovat. No, a Ježíš nás napomíná, že nemáme žehnat jenom těm, kdo jsou nám milí. Máme žehnat i svým pronásledovatelům a nepřátelům. V kázání na hoře čteme: Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. (Lk 6,27n)
Požehnání může přinést do temnoty světlo. Díky němu může nepřátelství vystřídat mír a nenávist důvěra. Požehnání umí proměňovat. Může vylepšovat vztahy mezi lidmi. Nejprve proměňuje mě a potom ty, kterým žehnám. Kdo stojí pod Božím požehnáním, ten stojí ve světle, které vychází od Boha. Obrací se k němu/k ní zářící Boží obličej. Ten, kdo pohleděl Bohu do tváře, podle Starého zákona, zemřel – to pro požehnání to neplatí. Ke komu žehnající Bůh obrátí Svůj obličej, ten bude naplněn světlem a důvěrou. Ten už nebude sám ani na dně propasti.
A co nám přesně áronské požehnání říká? Podívejme se na ty tři věty zblízka.
Hospodin tě požehná a ochrání tě. - Ten Bůh, který o tobě vše ví a vládne světu, ten tě bude chránit před vším zlým a bude ochraňovat i tvůj život. Sice nebude žádný bezproblémový život jako v ráji, ale vždy s tebou bude On. Nemusíš se spoléhat jenom na své síly.
Hospodin rozjasní nad tebou tvář a bude ti milostiv. - Bude to jako když ráno vyjde slunce a zazáří oknem do pokoje. Najednou je všude plno světla. Je ho tam víc, než kolik ze sebe dokáže vydat jakákoli lampa. Pro temnotu noci tam nezůstane už ani malé místečko v kdesi v temném koutě. Dřív lidé přirovnávali Boží trojici ke slunci. Slunce samotné, to je Bůh Otec, Stvořitel, z kterého vychází všechna životadárná síla. Sluneční paprsky jsou obrazem pro Ježíše, kterého Bůh vyslal na naši zemi. A teplo, to je Duch svatý – oheň a láska, kterou do nás Bůh vkládá. Slunce, světlo a teplo, to všechno patří neoddělitelně k sobě. Podobně je to i s Bohem, který se také projevuje třemi způsoby a je jenom jeden.
Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. - Bůh se obrátí přímo k tobě. Nebudeš jedním človíčkem v davu. Jsi pro něj důležitá/ý. Nejsi nula. Nejsi daleko od Boha. Jsi tak blízko, že se na tebe může obrátit a uvidí tě. A navíc se nemusíš trápit dávnými křivdami. Můžeš prožít to, co zažil Ezau, když se usmířil se svým bratrem, když si po letech padli kolem krku. Boží požehnání totiž dokáže napravit i pokažené vztahy mezi lidmi.
Požehnání je Boží dar nám lidem. Ale i tento dar má své konsekvence, své důsledky. Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám. V požehnání je vysloveno, komu patříme. Zavazuje nás k něčemu. Dává nám jasně na jevo, že jsme Božím majetkem. Je to podobné, jako když do nějaké knihy napíšu své jméno, aby bylo jasné, že mi patří. Je moje a nikoho jiného.
Každé požehnání je zaslíbení. Lidé starozákonní doby ho potřebovali jako sůl. Mnozí z nich žili v dobách, kdy staré pominulo a nové pořádky jim dávali zabrat. Poušť, otroctví, očekávání zaslíbené země. Kde jenom je ta pevná půda pod nohama?! Všude jenom nejistota. A do toho přichází požehnání. Trošku mi připomíná ohňostroj. Je malinké a nakonec prozáří celou temnou oblohu. Když přichází něco nového potřebujeme ochranu. Potřebujeme světlo a pokoj. Potřebujeme Boží obličej v naší blízkosti. Nebo alespoň zaslíbení tohoto všeho. Jenom tak může něco nového začít. Může to začít jedině slovem. Amen.