Někdy říkáme, že se někdo znovu narodil, že dostal novou možnost žít. To se stalo i onomu chromému žebrákovi z našeho příběhu. Od narození byl chromý. O kapitolu dál čteme, že mu je 42 let. Den co den sedá u brány do chrámu a žebrá. Sedí na zemi, hlavu sklopenou, jak se sluší a patří. Z dárců vidí jenom jejich nohy od kolen dolů. Tu a tam cinkne mince. Z toho, co vyžebrá, platí i těm, kdo ho sem vždy ráno donesou a pak večer odnesou. Chrám má terasovité uspořádání. Je zde vícero nádvoří. Za krásnou bránu už smí jenom židé. Žebrák sedí před bránou. Den co den ta stejná rutina.
Čas plyne. Je další den. Tři hodiny odpoledne (to je ona 9. hodina z textu). Do chrámu proudí davy na odpolední bohoslužbu. Řemeslníci ve městě přerušili svou práci. Všichni procházejí kolem žebráka. Pokračují dál krásnou bránou do chrámu. Je to velký kontrast – na jedné straně zubožení žebráci, na druhé krásná brána. Zbožní spěchají, aby se mohli setkat s věčným Bohem, ale chromý žebrák se tam nedostane. Zůstává mu jenom pohled na nádhernou bránu. Možná přemýšlí nad tím, jaké to je vevnitř na bohoslužbách. Možná pokujuje, jestli něco přeci jenom nezahlédne – stejně jako ti, kdo se při našich bohoslužbách pokoušejí nahlédnout do kostela přes skleněné okénko. Možná sní o tom, jaké by to bylo být tam vevnitř.
Kolem procházejí další a další lidé. Občas mu v dlani přistane mince a on zamumlá slova díků. Tu do chrámu přicházejí i Petr s Janem. Patří k nově vzniklé církvi, ale i přesto se účastní chrámové bohoslužby. Už je to rutina, každý den, co jsou v Jeruzalémě, sem ve stejnou dobu přicházejí. Každý den ve stejnou dobu věnují čas Bohu. Procházejí kolem žebráků a, když mají, tak jim hodí minci. My lidé bereme žebráky většinou jako něco otravného. Raději si jich nevšímáme, děláme, že je nevidíme. Onen den je však něco jinak. Petr a Jan se nad žebrákem zastaví a osloví ho: Pohleď na nás. Žebrák na ně kouká a čeká, co dostane. Že by to tentokrát bylo víc než jen jedna mince? Už si představuje, jak si dnes zaplatí jak večeři, tak pořádný nocleh. Petr však pokračuje: Stříbro ani zlato nemám. Takže žádný kufřík s penězi, jen prázdná peněženka. Žebrákovy naděje pohasnou. I naše přání mají často co do činění s penězi. Je to samozřejmé, protože mít peníze je příjemné. Jenom láska náš žaludek nenaplní a vzdušné zámky nám střechu nad hlavou nezajistí. Nemít žádné peníze nás šťastnými neučiní, to je trpká pravda. Jistota, peníze, luxus – to si spojujeme se štěstím. Ale zde nejde jenom o peníze. Zde jde o celého člověka, kterého mi k nohám položil Bůh. Jde o to obrátit se k němu a věnovat mu čas. Vnímat jeho potřeby. Kde to udělám, tam bude přítomen i Bůh. Tam bude přítomna Kristova církev.
Petr žebrákovi řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby. Najednou poprvé v životě stál na svých nohou. Už nebyl odkázaný na pomoc druhých, aby jej přenesli, kam potřeboval. Konečně nebude muset žebrat, aby přežil. Konečně se jim mohl podívat zpříma do očí Po 42. letech! Úplný zázrak! Žebrák začal skákat radostí. Dnes se znovu narodil! Naplnila jej radost a on chválil Boha. Konečně se mohl vydat i dovnitř na chrámové nádvoří. Konečně se mohl zúčastnit bohoslužby a vidět, jak to tam vlastně probíhá.
Jeruzalémský chrám nebyl jenom místem modliteb. Bylo to i místo uzdravování. My dnes vnímáme víru a zdraví jako dvě na sobě nezávisející věci. Ale pro židy byla nemoc znamením viny a hříchu. Nemoc a smrt původně do Božího plánu nepatřily. Dostaly se tam, až když byl člověk vyhnán z ráje. Od té doby také člověk ztratil přímý kontakt s Bohem. Žebrák byl chromý - i každý z nás před Bohem vlastně nějak kulhá, je tak trochu chromý. Jen to není navenek tolik vidět. Schováváme naše slabosti za hezkou fasádou, aby je nikdo neviděl. Maskujeme je rychlými auty, hezkými domy, módním oblečením a někdy i naší theologií. Bez Ježíše bychom se svými slabostmi byli sami. Bez něj bychom byli i nadále odděleni od Boha. Stejně jako ten žebrák bychom seděli před branou a nemohli se setkat s Bohem při bohoslužbách.
Chromý žebrák prosil Petra o peníze. Spousta lidí si myslí, že s penězi bude život jednodušší, že budou mít méně problémů. Mnozí utišují své svědomí tím, že občas nějakému tomu žebrákovi pár drobných hodí. Skrze dobré skutky však nejde zničený vztah s Bohem napravit. Peníze náš život nevyřeší. Ten jediný, kdo to dokáže, je Ježíš. Ten, který již ve svém prvním kázání řekl: Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti. (Lk 4,18n) Ježíš bral všechny lidi jako sobě rovné. Nedělal rozdíly, kdo je slušný občan a kdo odepsaný žebrák. Přišel k nám lidem a stal se člověkem. Byl jedním z nás. Vyrostl, dnes bychom řekli, v dělnické rodině. Vyučil se řemeslu a jím si dlouho i vydělával na živobytí. Ježíš, kterému mohli sloužit všichni andělé v nebi, si sloužit nenechal. Sám přišel, aby druhým sloužil. Nakonec přinesl na kříži tu největší oběť za naše viny. Uzdravení chromého dalo Petrovi možnost v chrámu zvěstovat evangelium. Zvěstovat Ježíše, toho ukřižovaného, zavrženého. Toho, který vstal z mrtvých. Dalo mu to možnost zvěstovat Ježíše, kterého jeho posluchači doposud nepoznali.
Uzdravený žebrák již nemusí sedět před branou. Může vejít dovnitř, setkat se s Bohem. Již nemusí jen pasivně čekat a žebrat. Může být aktivní a může chválit Boha. O to, si myslím, v tomto příběhu jde. Nic už mu nebrání v setkání s Bohem. My křesťané věříme, že je možné změnit svůj život. Důsledky našeho obrácení se ke Kristu pak poznáme až v nebi. Tady na zemi jsme Ježíšovými učedníky. Máme vytvářet prostor pro druhé, aby mohli poznat Boha. Pohlédnout a ně. Věnovat jim trochu času. Máme také pracovat sami na sobě. Jasně, je snazší nic neměnit, žít jako doposud. Ale ono mnohdy stačí se zastavit a říct: Pane, tady jsem a vím, že je toho ještě hodně, co v mém životě není v pořádku. Udělej se mnou něco. Proměň mě. A jedno je jisté – Duch svatý si nenechá říct dvakrát. Petr a Jan byli tehdy aktivní, nechali se vést Duchem svatým. Otevřeli chromému cestu k setkání s Bohem. Buďme i my aktivní a pozorní k tomu, co po nás Pán chce. Amen.