Narodil se nám Spasitel, Pán Ježíš, v Betlémě, městě Davidově. Sešla se nás však jenom hrstka, abychom to oslavili. Většina lidí slavila už včera a teď přejedeni odpočívají. Tím nechci říct, že společně posedět pod stromečkem se svými milými, povídat si, oslavovat je špatně. Ale pro to, abychom vykročili s láskou Ježíše Krista v našich srdcích do dalších dní, je toho třeba přeci jenom trochu víc. Ježíš se narodil v Betlémě. V malém provinčním městečku, které, jak se zdálo, už svou slávu vlastně mělo za sebou. V dějinách to s ním šlo nahoru dolu. Jenom, co čteme v Bibli, se tam toho ale dřív událo opravdu dost. Kdysi dávno totiž do Betléma poslal Bůh proroka Samuela, aby v domě jakéhosi Jíšaje našel budoucího krále. Nevybral si však žádného z jeho dospělých, krásných synů, kteří byli doma. Bůh vedl proroka Samuela až na pole, kde narazil na malého Davida pasoucího ovce. Tento nový král ještě nedorostl ani do brnění a už ho bylo třeba v boji s Pelištějci. Nikdo to nečekal, vysmívali se mu a přesto porazil obra Goliáše. David měl odvahu a důvěřoval Bohu. A právě z jeho rodu měl vzejít Mesiáš. Tak to napsal prorok Micheáš.
Z malého bezvýznamného města měla vzejít spása světu. Člověk by čekal, že Bůh přijde do nějakého velkoměsta, do paláce, prostě že přijde se vší slávou. A ono nic. Malý politicky bezvýznamný Betlém se stane místem naděje. A i další podobná překvapení se nacházejí v Ježíšově rodopisu, který jsme slyšeli v prvním čtení. Je tam zmíněno pět žen – Támar, Rachab, Batseba, Rut a Marie. Ani jedna z nich nebyla zrovna ideálem dokonalé ženy, ale měly jedno společné – víru v Boha.
Támar, Judova snacha. Byla manželkou dvou Judových synů a oba už pohřbila, aniž by s nimi měla syna. Třetího syna jí Juda dát nechtěl, tak se uchýlila ke lsti. Převlékla se za prostitutku a zplodila s ním dvojčata. Byla chytrá, nechala si dát jistinu, takže, když ji chtěl Juda vydat k ukamenování, mohla prokázat, že on sám je otcem jejích dětí. V tom Juda pochopil, jak moc jí křivdil a změnil své chování.
Další je Batšeba, manželka vojevůdce Uriáše, kterého poslal král David na jistou smrt, aby s ní mohl sám žít. Jejich první syn nepřežil, ale pak spolu měli ještě jednoho – Šalamouna. Podle tehdy platných pravidel se vůbec neměl stát králem, ale Bůh to viděl jinak. Tím se Šalamoun stal jedním z Ježíšových předků.
Třetí ženou v Ježíšově životopisu je Rachab, nevěstka z Jericha. Lží zachránila život svým židovským, tedy nepřátelským, zákazníkům. Za to byla uchráněna před smrtí ona i se svou rodinou. Stala se matkou Boaze, kterého si později vzala za muže Růt, další žena z Ježíšova životopisu.
Růt se zdá na první pohled čistá jako lilie. Ale jenom na první pohled – nebyla totiž Židovka, ale Moabitka. Čteme, že Moabité byli na věky prokletí lidé, kteří neměli mít nic společného s Božím lidem. I proto ji Naomi, její tchýně posílala, ať se vrátí ke svému lidu – věděla, že ji v Izraeli nic dobrého nečeká. Ale Růt se přiznala k Naominu Bohu a lidu a vše nakonec skončilo happy endem. Moabitka se stala Davidovou prababičkou a je tak zaznamenána i mezi Ježíšovými předky.
Tou poslení, pátou, ženou je pak Marie, žena tesaře Josefa. S jejím těhotenstvím to bylo hodně divoké. Josef si spočítal, že nemůže být otcem a správně ji měl vyhodit z domu. Ale ve snu měl vidění, které mu vše vysvětlovalo. Nakonec tedy s Marií zůstal a společně se starali o narozeného synka.
To všechno nebyly zrovna jednoduché osudy. Cesta všech těchto pěti žen i krále Davida byla hodně klikatá. A podobně klikatá je i cesta Boží spásy. Když si to uvědomíme, tak do toho krásně zapadá, že se Ježíš nenarodil v paláci ani v hotelu, nýbrž ve stáji jako nejchudší z chudých. Zapadá do toho i život, jaký později žil. Jednoduchý život vypadá jinak než to, o čem v evangeliích čteme. A i přesto je Ježíšův osud příběhem naděje a spásy. Ježíš nám ukazuje cestu k Bohu. Ukazuje nám pravdu o našich životech. Ukazuje nám že Bůh je s námi a nikdy nás neopustí. Že Jeho světlo dokáže prozářit jakoukoli temnotu. Bůh se stal člověkem, abychom se my stali lidštějšími. Abychom s důvěrou víc hleděli Němu, než řešili všechna svá životní selhání. Bůh nešel po klikatých cestičkách jenom s Davidem, Tamar, Batšebou, Rachab, Růt, Marií a Josefem. On jde po klikatých životních cestách i s námi. A na konci bude šalom, ten zaslíbený pokoj. Naděje a láska budou mít poslední slovo. To je to, co slavíme o Vánocích. Amen.