Proč byla právě víra učedníků tak slabá, když zrovna oni byli přímo na prameni, když oni doprovázeli Ježíše každý den? Je to zvláštní, ale současně to i potěší. Uvědomíme si totiž, že my sami nejsme divní – oni byli stejní jako my dnes! Také znali pochybnosti víry. Znali touhu po silnější víře. Po té víře, která z člověka vyzařuje a pomáhá. Jenomže snaha mít co nejlepší, co nejsilnější víru může mít i stinné stránky. Může dojít k tomu, že se ve víře začneme spoléhat víc na své vlastní síly než na Boha, který chce jen a pouze naši důvěru a lásku. On chce celé naše srdce. Nic jiného ho nezajímá. Vlastně je to osvobozující, protože celá ta snaha dopracovat se k co nejsilnější víře, působí jenom stres. Znáte to: musím ještě víc číst Bibli, víc věřit, víc se modlit. Člověk se pořád poměřuje s někým jiným. Jsem lepší? Zítra musím přidat! Přidat ještě hodinu s Bohem do už tak nabitého programu! Jenom tlak a stres místo spolehnutí se na Boha. Je to bláznivé! Místo pohledu na Boha, sleduji hodinky! Už to stačilo nebo ještě chvíli vydržet? Bůh ale chce naši důvěru, naše celé srdce. Má radost z každé malé víry. Však ona ve správný okamžik ještě vyroste.
Učedníci prosili Ježíše o více víry, o větší důvěru, o spolehnutí se na Boha. Když někomu důvěřuji, tak riskuji prohru, stávám se zranitelnou. Ten druhý může mou důvěru zneužít. Když někomu důvěřuji, tak se dotyčný cítí uznáván a náš vztah se prohlubuje. Když věřím, důvěřuji Bohu, tak to určitě není jiné. I Bůh má radost, když mu důvěřujeme. V životě je to prostě tak, že můžeme buď důvěřovat nebo se bát. Strach tu existuje tak nějak sám od sebe, ale důvěra je dar. Ve strachu prožíváme do kolečka stále to samé, ale důvěra nám otevírá nové pohledy, nové cesty, otevírá nám to nepředstavitelné a neznámé. Tak to cítili určitě už učedníci, když vyslovili své přání, když toužili po větší víře, po větší důvěře v Boha. Tehdy čekali nějaký ten zázrak. Třeba, že se otevře nebe, objeví se Duch svatý a nalije na ně kýbl víry nebo nějaké super hnojivo, aby vyrostla jako kytička v květináči. Místo toho je však Ježíš zchladí: Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla. Přeloženo do dnešní řeči: Vaše víra stačí, i když je maličká. Podívejte se na Boží stvoření, na ostatní živé tvory a rostliny. Ze semínka vyroste keř, v jehož větvích si ptáci staví hnízda. Ptáci nesejí a nesklízí a přesto je nebeský Otec živí. Na tom se ukazuje, že Bohu lze věřit. Bůh vše stvořil k dokonalosti a do lidského srdce vložil radost. Vy všichni máte víru a je jedno jak velkou. I ta, co je veliká, respektive malá, jako hořčičné zrnko stačí. Důležité je jenom, jestli se odvážíte na ni se spolehnout. Spolehnout se na Boží zaslíbení.
Na druhé přečtení je mi čím dál tím jasnější, že Ježíšova odpověď učedníkům není kritikou, ale spíš slovem útěchy. Ač je jejich víra maličká, už toho tolik prošla, tolik zvládla. Ježíšovo slovo snímá tíhu z našich ramen. Nemusíme podléhat pochybnostem a vše vzdávat. Nemusíme podléhat tomu šílenství, že jenom velikost a nepřetržitý růst jsou tím nejdůležitějším. Tato modla růstu odporuje všemu, co nám Ježíš říká. I malá víra má své místo a svou sílu. U Boha platí jiná měřítka. Zamysleme se, kde všude v Bibli čteme, že malá víra zdolala velké překážky. Kde důvěra v Ježíše pomohla lidem k uzdravení. Kde všude Ježíš někomu říká, že ho zachránila jeho víra. Bohu nejde o to, zda naše víra vypadá jako svalovec z posilovny – Jemu jde o důvěru, o to, že se na něj spoléháme.
Když se rozhlédneme kolem sebe, když se rozhlédneme po městě, tak celá naše doba vypadá, že je časem malé víry. Lidé chodí kolem kostelů, aniž by si všimli, že tam v ulici stojí. Nemají úctu k Bohu ani k Jeho domu. Nic jim to neříká. Možná jim nedokážeme dát odpovědi na jejich otázky. Možná je u nás nehledají. Ale čím dál tím častěji se ukazuje, jak jsou lidé sami, jak jim chybí ukotvení. Chybí důvěra. Důvěra druhému. Důvěra sobě. Důvěra světu kolem sebe, že je bezpečný. Tím Ježíšovým obrazem o hořčičném zrnku a moruši jim asi moc nepomůžeme, ale můžeme jim ukázat, jak vypadá lidský život, když do něj člověk pustí Boha, když mu dá svou důvěru. Můžeme před nimi svou víru žít. A je mnoho malých důkazů, že to funguje.
Celou dobu se tu točíme kolem víry a důvěry, které v tomto Ježíšově příběhu splývají v jedno. Možná by tak stálo za to se nakonec zamyslet i nad tím, co to je víra. Je to naučený přístup k životu? Křesťanské chování? Tradice? Podle Bible jde o to, že pevně věříme, že Bůh splní svá zaslíbení. Že splní, co slíbil – skrze proroky, skrze Ježíše nebo sám. Bible nám ukazuje, že Bůh nás nechce nechat samotné, takříkajíc světu na pospas. Proto poslal Ježíše na zemi. Proto Ježíš zemřel na kříži a zve nás k novému úhlu pohledu, abychom v Bohu uviděli milujícího Otce, který touží po tom být s námi. Je to Bůh, který chce získat naši důvěru. A tak tam, kde pro něj otevřeme své uši a srdce, tam, kde se spolehneme na Ježíše, tam vzniká to, co Bible nazývá vírou. Tam vzniká ten důvěrný vztah k Bohu, k Ježíši Kristu. Víra je tak jako bezpečný přístav, v němž zakotvíme své životy. Nebo to někdo popsal tak, že Ježíš je silná lokomotiva, která postrčí každý vagónek tak, aby se všechny spojily do jednoho dlouhého vlaku. A každým postrčením se všechny posouvají o kousek blíž k Božímu království.
Víra je vztah mezi mnou a Bohem. A v tomto vztahu Boha postupně víc a víc poznávám. Postupně roste i moje důvěra v něj. To ale neznamená, že bych mu víc a víc i rozuměla, že by naše spojení bylo vždy dokonalé. Víra je pevný vztah s Bohem, který je zakotvený v Ježíši Kristu. Vztah, který žije z jeho blízkosti a skrze mé slyšení Božího slova. Víra je podle Bible život tvořící a živý vztah, který trvá na věky. Proto Ježíš nestojí o nějaké poměřování, o žádné plánování: a v příští pětiletce bude moje víra na 120ti procentech výkonu. On hledá své následovníky. Chce s námi být ve spojení, protože ví, že jsme na něm závislí. Na Něm a ne na své vlastní síle a rozhodnutích. Zbavme se tedy představy, že víra je sval, který je třeba cvičit, že křesťanský život je seznam úkolů, které je třeba si odškrtat, abychom dosáhli cíle. Martin Luther trefně říká: Křesťanský život neznamená být zbožným, ale zbožným se stávat, ne být zdravým, ale zdravým se stávat, není to bytí, ale stávání se, ne pokoj, ale cvičení. Ještě zbožní nejsme, ale budeme. Ještě se to nestalo, ale už jsme na cestě. Víře se učíme za pochodu. Učíme se jí v těžkostech života. Mezi horou úkolů, otázek, zoufalství, úspěchů i neúspěchů. A proto i pro nás je určena modlitba: Pane, věřím, pomoz mé nedověře. Amen.