Izraelci odešli z Egypta. Už jsou tři měsíce na cestě. V tomto okamžiku si Hospodin zavolá Mojžíše. Chce s ním mluvit. Chce uzavřít s izraelským národem smlouvu. Hospodin už pro ně leccos udělal, ale o něčem takovém se Mojžíšovi ani nesnilo. Vyšlapal na horu Sinaj a najednou slyší: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“
Izraelci mají být královstvím kněží. Všichni mají mít přístup k Bohu. Nepotřebují žádného prostředníka. Budou svatým národem – to znamená, že budou extra blízko Bohu. Blízko Bohu, který je osvobodil z egyptského otroctví. Blízko Bohu, který je provedl mořem a vede je do bezpečí. Blízko Bohu, který je zachránil, když se ocitli v nebezpečí. Byl jako orlice, která zachraňuje svá mláďata, když přecení své síly při pokusech naučit se létat. Sletí pod padající mládě, zachytí je na svých křídlech a odnese do bezpečí hnízda. Je jako spolehlivé mamataxi. A přesně tak se stará Bůh o svůj lid. Ne jako majitel otroků, který z nich chce vyždímat co nejvíc. Stará se o ně jako matka o své děti. Jako matka, která je chrání a chce pro ně jen to nejlepší. Uzavře s Izraelem smlouvu. Má to jedinou podmínku - lid mu má být poslušný a věrný.
V dějinách se ono vyvolení Izraele různě vykládalo, mnohdy i zneužívalo. Podsouvalo se Židům, že jsou proto arogantní, nadřazení nad ostatní národy a kdo ví co ještě. Zajímavé je, jak ono vyvolení Hospodinem vnímá jeden prastarý midraš, rabínský text vykládající Tóru. V Sifre Devarim se píše:
„Když se Věčný zjevil, aby Izraeli předal Tóru, nestál před Božím obličejem sám, ale stály tam všechny národy světa. Nejdřív šel Věčný k dětem Ezauovým, k Edomitům a zeptal se jich: Chcete přijmout Tóru? Oni odvětili: Co je v ní napsáno? Věčný odpověděl: Nezabiješ. Oni odvětili: Celá historie našich otců stojí na vraždě. Jak stojí psáno: To jsou ruce Ezauovy. A tak Izák, jeho otec Ezauovi požehnal: Ze svého meče budeš žít. Takto odmítli Edomité Tóru.
Potom šel věčný dětem Ben-Amiho a Moabovým (tj. k Amonitům a Moábcům) a zeptal se jich: Chcete přijmout Tóru? Oni odpověděli: Co v ní stojí psáno? Věčný odpověděl: Nesesmilníš. Oni řekli: Smilstvo je základem našeho bytí, jak stojí psáno: obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem.
Potom šel věčný za dětimi Izmaelovými a zeptal se jich: Chcete přijmout Tóru? Ale i oni chtěli vědět: Co je v ní psáno? Věčný odpověděl: Nepokradeš. Oni na to odvětili: Ale základ života našich otců je krádež. Jak stojí psáno: A Izmael se stane divokým člověkem, jeho ruka bude proti všem.
Nato šel věčný k ostatním národům země a ptal se jich, zda chtějí přijmout Tóru, ale všichni jej odmítli.
Nakonec přišel věčný k Izraelcům a ptal se jich: Chcete přijmout Tóru? Izraelci okamžitě odpověděli: Ano, chceme. Budeme dělat vše, co je v ní psáno.“
Samozřejmě, že toto je jenom vymyšlený příběh, ale ukazuje nám, jak Izraelci o svém vyvolení už kdysi dávno uvažovali. Onen rabi věřil, že Tóra byla nabídnuta i jiným národům. I ony měly možnost navázat vztah s Bohem. Byl přesvědčen, že Bůh neuzavřel smlouvu s Izraelem proto, že by byl v něčem lepší, než ostatní národy. Smlouvu uzavřel proto, že Izraelci Tóru přijali bez vyjímek, bez jakéhokoli ale. Přijali ji, aniž by se ptali na její obsah. Později v Ježíši Kristu dostaly ostatní národy novou šanci vstoupit do vztahu s Bohem. Je na každém národu, na každém jednotlivci, jak se k tomu postaví. Budeme klást otázky, co přesně je tam psáno? Budeme hledat důvody, proč se nám Boží slovo, Boží smlouva s námi lidmi nehodí do krámu? Nebo Bohu řekneme své ano? Ano bez výhrad, bez otázek a připomínek? Pokud tak učiníme, staneme se všichni kněžími živého Boha. Potom budeme vyvoleným lidem. Budeme Bohu blízko.
Co to pro nás znamená, že jsme všichni kněžími? Znamená to tři věci:
1) Modlíme se jako kněží. Nám evangelíkům to přijde jako samozřejmé, že se modlíme přímo k Bohu. Nepotřebujeme žádného prostředníka. Nemusíme ukecávat žádnou sekretářku, aby nás nechala mluvit přímo s nejvyšším šefem. Můžeme ho oslovovat „Otče“ a zabrat si ho na tak dlouho, jak potřebujeme. Není žádný daný slot: od-do s Ním můžeš mluvit, ale pak konec, na řadě bude někdo další. Modlitba každého křesťana se dostane přímo k Božímu uchu. Cestu k němu si můžeme zatarasit jenom my sami, když mu přestaneme důvěřovat, když se k němu přestaneme modlit, když jej přestaneme chválit a předkládat mu, co tíží nás a naše bližní.
2) Sloužíme Bohu jako kněží. Kněží Bohu přinášejí oběti. Ve starém Izraeli to byla oběť za hřích a oběť díků. Tu první od okamžiku Kristovi smrti na kříži již Bohu nemusíme přinášet. Ale oběť díků Bohu můžeme přinášet každý den. A děláme to tak i dnes – písněmi, slovem modlitby, penězi, které dáme do sbírky. Když žijeme tak, jak se to Bohu líbí, vzdáváme mu oběť díků celým svým životem. Stejně tak, když s trpělivostí a ve víře přijímáme i nemoc a utrpení, která přináší náš život. Potom vzdáváme Bohu oběť díků jako kněží.
3) Sloužíme našim bližním jako kněží. Kněží nepřinášejí Bohu jenom své modlitby a oběť díků, ale přinášejí také něco od Boha druhým lidem. Přinášejí jim Boží slovo a požehnání. Když tedy lidem kolem sebe přinášíme svědectví o Bohu, když se modlíme z druhé, vykonáváme kněžskou službu. Stejně tak, když našim bližním sloužíme, sloužíme v důsledku Bohu – předáváme dál kousek z lásky, kterou nás miluje Bůh.
Stát se kněžími živého Boha neznamená, že by z vás všech teď byli noví kazatelé naší církve a já šla učit na základku. Znamená to, že my všichni máme ostatním národům přinášet Boží zvěst, že máme všechno Boží stvoření milovat jako sebe samotné a podle toho s ním i jednat. Se všemi, nejenom s těmi, které máme rádi a kteří žijí kolem nás. Tóra před nás, před židy i křesťany, staví morální přincipy, jimiž se máme řídit. Jedním z nich je nedotknutelnost lidské důstojnosti. Ta nám byla propůjčena, protože jsme obrazem Božím. Izrael byl vyvolen, aby právě tuto zvěst přinášel ostatním národům. Máme tak činit i my a proměňovat tím náš svět k lepšímu. Bůh zaslíbil Izraeli - a později zaslíbil i nám, že mu budeme královstvím kněží. V listu Židům čteme, že Ježíš bude tím nejvyšším veleknězem. On položil největší smírčí oběť. Skrze Svůj život, smrt a zmrtvýchvstání se stal knězem, který sám sebe obětoval. Je veleknězem, který chce všechny své kněze dovést do Božího království.
Je nám zaslíbeno, že budem královstvím kněží Božích, že budeme Božím vlastnictvím. Zní nám to krásně. Celé to pasuje do naší představy milujícího a odpouštějícího Boha. Toho Boha, o němž tak často slýcháme při bohoslužbách. Ale i ten milující Bůh si dokáže klást podmínky. Říká: Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Boží podmínkou je, že jej budeme poslouchat a dodržovat Jeho smlouvu. Nemůžeme si jen tak žít v klídku kdesi daleko od Boha. Nemůžeme si říkat: nemusím se starat o Boží slovo, Bůh mě má rád i tak. To by byla levná milost. Privilegium být Božím vlastnictvím, být královstvím kněží je spojeno se zodpovědností. Se zodpovědností vůči Bohu, již musíme naplnit. To, co my sami děláme, a to, co pro nás dělá Bůh, je neoddělitelně spojeno dohromady. Jak říká Ježíš v kázání na hoře: máme být dokonalí, jako je dokonalý náš Otec. Projevuje se to v tom, že milujeme nejenom své přátele, nejenom jim činíme dobro a nejenom od nich dobré očekáváme. Projevuje se to v tom, že se stejně chováme ke svým nepřátelům a očekáváme od nich to samé. Že všechny přijímáme jako Boží děti. Potom pro nás platí zaslíbení, že jsme Božím vlastnictvím.
Pane, náš Bože, děkujeme Ti, že jsi se rozhodl s námi lidmi uzavřít svou smlouvu. Děkujeme Ti že můžeme být Tvým vlastnictví, že Ti můžeme sloužit. Prosíme, posiluj naši víru, abychom se Tě dokázali pevně držet, abychom se dokázali na Tebe spolehnout ve dnech, kdy se nám daří i v těch, kdy už nevíme kudy kam a zdá se nám vše bezvýchodné. Amen.