Jaký je váš nejoblíbenější církevní svátek? Předpokládám, že u většiny z vás jsou to Vánoce. Na druhém místě se pak umístí Velikonoce. Třetí největší křesťanský svátek, Svatodušní svátky, se stěží objeví na seznamu. Vždyť se s nimi ani nepojí nic hmatatelného. O Vánocích máme vánoční stromeček, o Velikonocích vajíčka. Ale letnicích? Nic mě nenapadá. I když jsou sbory, kde se tuto neděli slaví pravidelně konfirmace. Tak přeci jenom něco. Svatodušní svátky jsou vlastně oslavou narozenin církve. Takovou trošku zvláštní oslavou – žádný dort, žádné přání do dalších let, žádná párty. Ale přesto jsou to narozeniny církve. Když tehdy před více než 2 tisíci lety (50 dní po Velikonocích) církev vznikla, tak se v Jeruzalémě slavilo. Byla tam spousta lidí. Přišli, aby slavili svátek Šavuot, což přeloženo znamená: sedm týdnů. Sedm týdnů, to je 49 dnů - 50tý den je pak dnem oslavy. 50 dní uplynulo mezi vysvobozením Izraele z Egypta a okamžikem, kdy dal Bůh na hoře Sinaj Mojžíšovi desatero. 50 dní leží mezi židovskými svátky Pesach a Šavuot. 50 dní uplynulo mezi vzkříšením a sesláním svatého Ducha. 50 dní leží mezi křesťanskými Velikonocemi a Svatodušními svátky.
Izraelci si tehdy v Jeruzalémě připomínali, že Bůh byl na cestě z egyptského otroctví svému lidu oporou, že jim na hoře Sinaj dal desatero, že dostali tóru. Prostě dostali návod, jak žít spolu a s Bohem. Tento svátek přitáhl do Jeruzaléma hodně věřících. A nebyli jenom z Izraele. Přišli z Afriky, a z dnešní oblasti Sýrie, Iráku, Íránu a Afganistánu. Byla tam i římská náplava. Všichni slavili. Vlastně úplně všichni ne. Ještě tu byli učedníci. Ti byli schováni kdesi v domě za zavřenými dveřmi a nebylo jim do slavení. Již sice věděli, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých, ale už zase s nimi nebyl. Byli sami, smutní, izolovaní. Vůbec jim nebylo do slavení. Ale Duch svatý jim udělal čáru přes rozpočet. Měli na to být připraveni, vždyť Ježíš předpověděl, že přijde – ale nebyli.
O Svatodušních svátcích jde o Ducha, z nějž žijeme. Tento Duch má co do činění s řečí, jíž mluvíme. Slova mohou spojovat. Slova však mohou také zasévat nenávist a nebo přikrášlovat skutečnost. O prvních Letnicích lidé zažili, že si jednou konečně rozumí. Najednou to, že mluvili různými jazyky, nebyl problém – ke všem se dostalo evagelium o vzkříšeném Kristu. Najednou se objevil Duch svatý. Přišel jako vichřice. Nejprve naplnil dům, v němž byli učedníci. Potom začal působit ve městě. Dobrý Boží Duch začal spojovat lidi. To potřebujeme i dnes. Někdy si nerozumíme, ani když mluvíme stejnou řečí. Rádi bychom oslovili co nejvíce lidí v našem městě, dovedli je do kostela, ale nedaří se nám to. Připadáme si, jako bychom každý mluvili jiným jazykem. A to už vůbec nemluvím o nenávisti, kterou někteří zasévají svými slovy do společnosti. Kam to potom může dojít, jsme viděli v minulých dnech na Slovensku. Mělo by nám to být varováním. Babylónské zmatení jazyků přetrvává. Tehdy v Babylóně se Bůh snažil lidi chránit tím, že jim zmátl jazyky. Jejich zběsilé stavitelské úsilí nevedlo k ničemu dobrému. Chtěli se Bohu dívat z očí do očí a to On nechtěl. To jejich stavitelské šílenství je zcela pohltilo. Vše mu podřídili. Úplně se přestali zajímat o druhé. Bůh je potřeboval vrátit nohama na zem.
O Letnicích to bylo jinak. Duch svatý přišel jako vichřice. To, že učedníci mluvili cizími jazyky, nebylo výsledek rychlokurzu v jazykovce - bylo to znamením spásy. Začalo se naplňovat slovo proroka Joela. Na zemi začal čas znamení a zázraků. Den Páně se přiblížil. Lidé se to dozvídali z úst obyčejných rybářů, žádných studovaných theologů či excelentních řečníků. Oni prostě začali jen tak vyprávět o velikých Božích činech, jak je zažili a znali. Proč by to dnes mělo být jinak?! Vždyť koho boží Duch přivedl k víře, ten má co vyprávět ostatním! Boží Duch působil o Letnicích v Jeruzalémě. Davy lidí to viděly na vlastní oči, ale přesto to ne všichni poznali a pochopili. Jak jsme četli, objevovaly se dvě reakce: jedni byli zmateni a nechápali, co se děje, ptali se a chtěli se dozvědět víc; a ti druzí se vysmívali a tvrdili, že to apoštolové přehnali s vínem. To nám ukazuje, že působení Ducha svatého je možné porozumět i chybně. A právě proto Petr navázal na celou tuto situaci kázáním. Začal vysvětlovat, o co jde. Začal mluvit o Ježíši, Synu Božím, jak se stal člověkem a žil na tomto světě. Jak uzdravoval, odpouštěl viny. Proč se stalo na Velký Pátek to, co se stalo. Že Ježíš musel zemřít na kříži pro naše viny, aby nám otevřel cestu k Bohu. Mluvil i o tom, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých, žije a proto i dnes působí mezi námi. Mluvil i o tom, že Duch svatý způsobuje v člověku proměnu – ne jenom nějaké nadšení, ale obrácení, které přináší záchranu. Jeho řeči rozuměli zástupci všech národů, kteří byli v Jeruzalémě shromážděni.
Dnes máme Bibli přeloženu téměř do všech zhruba 6,5 tisíce jazyků, co jich je na světě. Evangelium se může dostat ke každému člověku. Od dob babylonského zmatení jazyků se toho hodně změnilo. Dnes se s námi lidmi Bůh setkává na úrovni z očí do očí – setkává se s námi tak v Ježíši Kristu. Padla bariéra mezi námi a Bohem. Síla Ducha svatého způsobuje, že můžeme tvořit společenství, v jehož středu je sám Bůh. My už nejsme těmi staviteli, kteří mají jasný plán a vše mu podřizují. Tím hlavním stavbyvedoucím je Bůh. To On pracuje na projektu budoucnosti. Nestaví žádnou rozhlednu, ale církev. Ježíš Kristus je kamenem úhelným, aby to vše nespadlo. A Duch svatý není jenom inspirací a pramenem síly – On je i tím betonem, který vše drží pohromadě. A nás všechny křesťany spojuje jedno – spojuje nás to, že patříme Bohu, což nám dosvědčuje Duch svatý a je to potvrzeno ve křtu. Jasně, občas si stále ještě nerozumíme – Duch svatý žádného z nás nedokáže naučit všech více než 6,5 tisíce jazyků, ale místo toho nás učí jiný jazyk. Učí nás jazyk smíření. Je to jazyk otevřenosti pro druhého, empatie, soucitu, zájmu, porozumění a pokoje. Duch svatý nám otevírá nové komunikační možnosti a tvoří společenství. A my pak z Jeho moci máme být svědky našeho Pána Ježíše Krista. Svědky, kteří mluví touto srozumitelnou řečí. Máme ukazovat, že nám Duch svatý dal na Letnice nový model soužití – ne tomu druhému ukázat svůj jediný správný názor, nýbrž žít zvěst, že nás Bůh i přes všechny hranice jazyků, národností nebo společenského postavení spojuje, že jsme ti Jeho, že nás miluje. Amen.