Kostely nejsou v neděli zrovna místem, kde by byla hlava na hlavě. Dalo by se říct, že to vypadá, že lidé už nemají zájem o víru. Skutečnost je však přesně opačná. Zájem by tu byl, jenom spoustal lidí o křesťanství netuší vůbec nic. Mnoho lidí hledá ukotvení mimo náš viditelný svět. Těch míst, kde hledají je mnoho – od sekt až po esoteriku. Hledají odpovědi pro svůj život. Snaží se najít cestu ze svého znejištění. Úspěch a majetek naplněný život zajistit nedokážou. Je třeba najít hlubší smysl života. I proto, že staré, řekněme, vesnické struktury života vzaly za své a spolu s nimi i zvyky, pořádek a hodnoty. I politické ideje selhaly a nepřináší žádnou orientaci do budoucna. Pak tu máme krizi životního prostředí. Kde má člověk hledat pevnou půdu pod nohama? Tolerance plurality názorů, kde si každý může věřit, čemu chce, ta také nepomáhá.
Možná nám to nepřijde, ale obyvatelé Athén byli v době, kdy tam přišel Pavel v podobné situaci. Psal se zhruba rok 50 n.l. Pavel zrovna dorazil z Thesaloniké a Beroi, kde nechal Silase a Timotea dodělat práci. Teď na ně čekal, než se společně vydají do Korintu. Čekat v přístavu byla nuda, tak se vydal do města. Obdivoval nádhernou architekturu. Ulice a náměstí byly plné soch bohů a chrámů. Byl tak trochu jako dnešní turista, který si vše prohlédne a dělá si podle toho obrázek o městě, v němž se zrovna nachází. Pro něj to však nebyly jen nádherné kulturní památky. Ve všech těch sochách a chrámech viděl i obraz mocenských poměrů vytesaných do kamene. A tak se dal na náměstí do řeči s místními. Trošku nám připomíná Sokrata, který tamtéž otravoval svými proslovy své dobrovolné i nedobrovolné posluchače. Pavel se dává do řeči s místními. Někteří se ze zvědavosti zastaví. Říkají si: Uvidíme, čím nás chce přesvědčit. Copak nám asi chce říct o bohu a kosmu? O štěstí a o životě? Začátek je slibný. Pavel očividně své posluchače zaujal, protože už ho vedou na Areopag. Vedou ho na místo, kde už se jen tak nekecá, na místo, kde se řeší politka, právo a jiná vážná témata.
Pavel nemluví v židovské synagoze. Nemluví k lidem, kteří již o Hospodinu slyšeli. V Athénách byla synagoga, tak se do ní klidněm mohl vydat. Ne, on se rozhodne promluvit k lidem, kteří mají zcela odlišný životní názor – hellenismus. Rozhodne se promluvit k lidem, kteří věří ve množství různých bohů. Oltář neznámému Bohu mu poslouží jako odrazový můstek. Nekritizuje své posluchače, nenadává jim, že špatně věří, že uctívají modly. Mluví k nim o Bohu, jenž nebydlí v chrámu, který postavili lidé. To je nové. Vždyť i Židé měli chrám, v němž Bůh přebýval. A řečtí bohové – ti byli hodně lidští, osobní a měli všemožné lidské potřeby. Bydleli povětšinou na Olympu, na nejvyšší řecké hoře. Někteří menší bohové bydleli v přírodě, dokonce i v rostlinách. Ale Hospodin, kterého Pavel zvěstoval, ten tam nežil.
Pavel mluvil o Hospodinu – Bohu, který stvořil lidi. Tomu Athéňané rozumněli. Vždyť se mohli, jak věřili, kdekoli v přírodě setkat s různými bohy – nejenom s Posseidonem v moři. Ale Pavel říká, že jenom jeden Bůh vše stvořil. Aby podpořil svá slova, cituje tehdy známého básníka Arata. Zatím vše vypadalo dobře. Posluchači s ním byli na jedné vlně. Odvážil se tedy jít ještě o krůček dále. Mluví o všemožných sochách bohů ve městě. Vysvětluje, že to jsou jenom umělecká díla, nic víc. Objasňuje svým posluchačům, že je z nevědomosti zbytečně uctívají. Jediný a pravý Bůh se nechce nechat zpodobňovat námi lidmi. Je naštvaný, když my to děláme. Ale Pavel je tady, aby jim ukázal správnou cestu, objasnil jim co a jak. Teď je čas, aby změnili své chování a litovali toho, co doposud dělali špatně. A hned nato začne mluvit o Ježíši a jeho zmrtvýchvstání. Ale to už Pavlovi dav nevisí na jazyku, spíš chytá do rukou vidle. Začínají mu nadávat. Už nechtějí slyšet ani slovo.
Nechtějí ho dál poslouchat. To téma jim je moc horké. Athény jsou součástí Římské říše, kde je nebezpečné věřit ve zmrtvýchvstání. Tady se věří, že římský císař má božský původ a po smrti je prohlášen za boha. Tak to má být. Pokud by lidé věřili ve zmrtvýchvstání, tak by to oslabovalo moc římského panovníka. Protože, kdo věří ve zmrtvýchvstání, ten se nenechá jen tak utlačovat. Kdo věří ve zmrtvýchvstání, ten se nebojí smrti, toho nelze smrtí tak snadno zastrašovat. To římská vládní moc nepotřebuje. Takže dokud Pavel nemluvil o zmrtvýchvstání, vše bylo v pořádku. Jakmile ale otevřel toto téma, začali mu nadávat, vysmívali se mu, aby ochránili sami sebe. Nechtěli být pronásledováni jako císařovi nepřátelé. Někteří možná Pavlovi naznačovali, že s tímto tématem by měl pokračovat jindy a jinde, tady je teď moc horká půda pod nohama. Určitě jsou tu nějací udavači. O tom nebezpečí Pavel zajisté věděl. Vždyť on sám byl už pronásledován. Ale ani to jej nezastavilo – mluvil otevřeně o vzkříšení. Nenechal se zastrašit. Jeho víra byla tak silná, že jí neotřáslo žádné pronásledování. A do tohoto minového pole si troufli stoupnout i někteří z jeho posluchačů. Čteme o Damaris a Dionysiovi, kteří uvěřili.
Pavel stojí na Areopagu. Teď už jej nikdo neposlouchá. Přesto mluví o živém Bohu, o Bohu, který přináší život. Mluví o tom, že smrt nemá poslední slovo. Povzbuzuje k této víře. Povzbuzuje k naději a dokládá to svou životní zkušeností. Mluví o Boží spravedlnosti i o Ježíši, který přemohl smrt. Káže evangelium a ne morálku. Promlouvá do vyprahlých a hledajících lidských duší. Ukazuje nám, že místo církve není jenom v kostele. Kristus přeci učedníky poslal do světa, aby tam kázali evangelium. Slovo o Bohu a evangelium mají slyšet všichni. Vlastně hledím na Pavla s trochou závisti. Kázat v kostele, to dokážu - ale vyjít s evangeliem na náměstí a tam kázat přes mikrofon a reproduktor všem, kdo se tam zrovna vyskytují, to už si netroufám. To mi přijde divné. A když uvidím někoho to dělat, tak se v rozpacích rychle vzdálím. Nemám Pavlovu odvahu a jistotu.
Athéňané měli mnoho bohů. I naše společnost jich uctívá mraky – jen nemají na každém rohu extra vystavěný oltář. Tato božstva se jmenují: Růst, Porok, Konzum, Mobilita, Internet, Globalizace a kdo ví jak ještě. Zdá se, že jsou uctívána úplně všude. Je pak v našich městech ještě někde místo pro oltář neznámého Boha? Našeho Boha? Je Hospodin opět tím neznámým Bohem? Stal se jím, protože nám lidem rušil naše kruhy? Všemožná rádoby-božstva jej na dlouho nahradit nedokázala. Mezi námi je mnoho lidí hledajících smysl života. Jsou na tom stejně jako oni hledající v Athénách Pavlovy doby. Proč by ten smysl života nemohli najít v našich kostelech? Proč by se s Hospodinem nemohli seznámit skrze naši víru a vyznání na pracovišti, v rodině či mezi přáteli? Tady se dostává na řadu naše fantazie, abychom dokázali objevit nové cesty lásky, abychom dokázali přinést starou dobrou zvěst o Ježíši lidem naší doby. Teď můžeme přemýšlet, jak tuto zvěst předat druhým. Jak jim pomoct nalézt smysl života.
Pane Ježíši Kriste. Poslal jsi nás, své učedníky do světa, abychom zvěstovali evangelium všem lidem. My však o Tobě raději mluvíme za zdmi svých kostelů. Věříme, že tady uvnitř jsi s námi, že mezi nás přicházíš zavřenými dveřmi. Hledat Tě v ulicích a mluvit o Tobě na náměstích nám dělá problémy. Neumíme to. Bojíme se, že se nám druzí vysmějí, budou nás považovat za blázny. Bojíme se, že nám budou nadávat, házet po nás vším možným. Prosíme, dej nám takovou víru, jakou měl Pavel. Zbavuj nás strachu mluvit o Tobě s druhými. Vkládej nám do úst ta správná slova. Dej, ať o Tobě dokážeme otevřeně mluvit. Amen.