Znáte tu větu: Nestěžuj si, mohlo to dopadnout hůř. Kolikrát už jsme tu větu slyšeli! Kolikrát už nám lezla na nervy a chtěli jsme toho, kdo ji pronesl poslat do kelu! Nestěžuj si, mohlo to dopadnout hůř. To je velice slabá útěcha. A vlastně je v těch slovech i výčitka. Jak si to dovoluješ si stěžovat, když… - doplňte si podle vlastní zkušenosti. Ale ono stačí otevřít Bibli a zjistíme, že stěžovat si je povoleno. Čteme o tom v Žalmech, v Jobovi, u proroků, ale i v knize Pláč Jeremiášův, z níž jsme dnes četli. Tam se nic nezametá pod koberec, nic se nemaluje na růžovo. Trápení a nouze tam přicházejí ke slovu a jsou pěkně hlasité. Zaznívají i hlasité výčitky - výčitky Bohu. Ani nenávist a zloba (vyrůstající z ponížení, nouze a bolesti) nepřijdou zkrátka. Ale ani v Novém Zákoně to není jinak. Zbožné věty, že si nemáme stěžovat, že máme jen děkovat Bohu a chválit ho, mají hliněné nohy. Nestojí pevně na biblické zvěsti. I o Ježíši přeci čteme, že mnohdy plakal, když se setkal s krutostí, s utrpením, s tvrdostí srdce nebo s nedověrou. A potom, když jej jeho životní pouť dovedla až na kříž, měl pocit, že Bůh je daleko.
Na tom všem vidíme, že vzdávat Bohu čest neznamená jenom jej od rána do večera chválit. A prorok Jeremiáš je toho živoucím příkladem. Psal roku 587 př.n.l., když Babyloňané zničili Jeruzalém. Jeremiáš to zaži na vlastní kůži. Teď před sebou na kopci vidí zničené město a chrám. Z trosek stoupá dým. Všude leží mrtví, ozývají se zoufalé výkřiky a bědování. Ještě mu zní v uších zvonění okovů, jak odváděli zajaté. Z bohatého města, z jeho zlata nezbylo nic. Všude jenom trosky a popel. Zůstali tu jenom chudí venkované a žebráci. Jeremiáš to vidí a dá se do psaní. Píše dlouhou báseň. V pěti kapitolách běduje, ale naděje umírá jako poslední. Nebo spíš neumírá nikdy. Ani uprostřed sutin jeruzalémského chrámu. Proto uprostřed Jeremiášova bědování a zoufalství nacházíme slova, která nám dnes slouží jako základ kázání. Vzdáleně nám připomínají Joba. Stěžuje si. A potom o sobě říká, že o sobě říká: Já jsem muž, jenž zakusil ponížení... (Pl3,1a) Do temnot mě vsadil jako od věků mrtvé. Postavil kolem mě zeď, že nemohu vyjít, obtížil mě bronzovým řetězem. Jakkoli úpím a o pomoc volám, umlčuje mou modlitbu... Do mých ledví vystřílel obsah svého toulce. (v. 6-8.13) Ale uprostřed těch černých myšlenek, toho zoufalství najednou zazní slova útěchy. Povzbudivá slova září jako slunce. S důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. (v.21n) Přesto všechno, co Jeremiáš zažil, má v sobě ještě tolik naděje! Z čeho ji bere? Proč si je tak jistý, že Panovník navěky nezavrhne (v.31)? Jak je to možné, když všude kolem něj je jenom zkáza a chrám, místo Boží přítomnosti, už neexistuje? Můžeme pouze hádat, zda jeho naděje vyrůstá už jen z faktu, že celou tu katastrofu přežil. Nebo zda byl natolik silná osobnost, že ji jen tak něco nepoložilo. Odpověď, zdá se, bude někde trochu jinde. Četli jsme: „Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše, proto na něj čekám. (v.24) Hospodin je můj podíl. Jeremiáš si bere vzor z Levitů, kněžského kmene, který kdysi dávno nedostal ani kousek země při dělení Izraele. Mluví o dědickém poddlílu, o kusu země, který mi zajistí životní existenci. Staví svůj život na Bohu. Vlastně říká: Bůh je pro mě jako země, z níž a na níž žiju. On je oním pevným základem mé existence. Boží věrnost není závislá na kousku země ani na chrámu jako místě spásy. Ikdyž teď chrám nestojí, není důvod k panice. Bůh zůstává svému lidu věrný i teď. Nezrušil svou smlouvu s Abrahamem. My křesťané víme, že tuto smlouvu potvrdil a naplnil v Ježíši Kristu. Boží věrnost tak překročila hranice Starého zákona. Pro Jeho smrt a zmrtvýchvstání Bůh nezavrhuje navěky, místo toho se ve svém obrovském milosrdenství smilovává.
Jeremiáš píše do své situace po zničení Jeruzaléma. Přesto však jeho slova neztrácejí časem na obsahu. Každý se v nich může v těžké situaci najít. A stejně jako Jeremiáš může každý i v okamžiku největší nouze vyznat: s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Jeremiáš nás učí, jak důležité je bědovat, stěžovat si Bohu. Jak důležité je jej oslovit, být němu upřímný. Ukazuje nám, jak důležité je hledat Boží blízkost zejména ve chvílích utrpení, nouze nebo žalu. Ve chvílích, kdy Bohu nerozumíme. Ve chvílích, kdy jej necítíme a myslíme si, že nás opustil. I tehdy je důležité s ním mluvit, udržovat náš vztah při životě. Když mu otevřeně řeknu, jak zoufale se cítím, tak je to největším projevem mé důvěry k Bohu. Ukazuje to, že mu věřím, že věřím, že to ustojí a že mi možná i mi pomůže.
Pokud s Bohem nebudu mluvit, tak to znamená, že náš vztah už je mrtvý. Neexistuje. Proto je třeba Bohu přinášet i naše stížnosti, naši zlost. Jak již poznal prorok Jeremiáš: Bůh je s námi ve všem chaosu a za všech situací. To on nás ve své lásce a milosrdenství drží a nese. Není to tak, že bychom my museli držet Boha. On po nás nevyžaduje nic na oplátku. U Něj neplatí princip něco za něco, nemusíme Ho uplácet. Jeho dobrota a milosrdenství jsou zde pro nás každý den. A Boží věrnost je obrovská. I tehdy, když se stane, že mu my nejsme věrní, on nám věrný zůstává. Trpělivě čeká, až se obrátíme a vrátíme k němu. I v takové době se po nás ptá a zajímá se o nás.
Ještě jedna věc je na Jeremiášově básni zajímavé. V originále každý verš začíná na jiné písmeno hebrejské abecedy. Začíná u alef a končí u tav. Každá stížnost má svůj vlastní vymezený prostor. Odsud až posud. A stejně jako je jednou u konce abeceda, je i těch stížností, toho bědování jednou konec. Je čas bědovat a je i čas tiše, trpělivě čekat na Boží pomoc. Nemáme se v těch stížnostech utopit. Když verš 26 přeložíme doslova, zní asi takto: Je dobré, když člověk doufá, a to mlčíc, na Boží záchranu. Nekonečné bědování by nás stáhlo někam do hlubin. Proto je čas bědovat, stěžovat si a je také čas Bohu děkovat za jeho dobrotu a milosrdenství, oslavovat jej, tak jak to udělal i Jeremiáš. Amen.