Vzpomínám si na dobu svého dětství v malinkaté, odlehlé vesničce na Vysočině. Tehdy se tam, minulý režim sem nebo tam, zdravili lidé slovy Pomož Pámbu, Dejž to Pámbu nebo méně často Pozdrav Pámbu. I modlitba před jídlem v mnohých rodinách byla spíš jeho požehnáním než modlitbou díků. S Božím požehnáním se prostě počítalo jako s něčím nezbytným. Lidem bylo jasné, že bez něj, je veškeré snažení marné. My jsme před chvílí také slyšeli slova požehnání. Možná vám přišlo, že jsou na špatném místě bohoslužeb, vždyť patří na jejich konec… Toto požehnání vyslovil kdysi dávno Áron. Bylo určeno Izraelcům na cestě do Zaslíbené země. Ne jenom jednomu člověku, ale celému národu. Vlastně je to zajímavé, že si Bůh vybral zrovna Árona, aby předal Jeho požehnání dál, když vezmeme, co se stalo krátce poté. Jakmile Mojžíš zmizel na hoře Sinaj a chvíli se nevracel, Áron už bastlil/sochal zlaté tele, aby měl lid k čemu se modlit. Ano, zrovna tenhle Áron dostal tak důležitý úkol od Boha! Rozhodně si to nezasloužil svou dokonalostí. A stejně tak ono požehnání bylo určeno pro všechny Izraelce – pro ty bohabojné i pro ty ostatní. Neexistoval žádný předvýběr. Neexistoval seznam vyloučených z Božího požehnání – tak tobě, tobě a tobě určitě ne, vy si požehnání nezasloužíte. Prostě Boží požehnání se mělo šířit dál jako lavina. Tak jako u Abrahama: Požehnám tě … staň se požehnáním. V tobě dojdou požehnání všechny čeledi země. (Gn 12,2-3)
Izraelci dobře věděli, že požehnání není majetek. Člověk je musí předávat dál, musí se o ně dělit s druhými. Věděli, že je člověk může mít jenom tehdy, když je dopřeje i druhým. Dnes mám však někdy pocit, že bychom chtěli požehnání vlastnit. Moje požehnání! Když je mám, tak se mi daří. Pokud je mít nebudu, zhroutí se mi život, budu třít bídu s nouzí! Musím si ho chránit! Zavřít ho do trezoru! Jenom aby se mu nic nestalo! A také se o ně nesmím s nikým nedělit - vždyť by ho ubylo a ještě by pak pořádně neúčinkovalo! Ale s požehnáním se to má jinak. Vychází od Boha a jenom na Bohu je, co s ním udělá. Na Bohu a ne na nás lidech. My si ho nemůžeme přivlastnit, nechat jenom pro sebe, zavřít doma a schovávat ho před druhými, aby nám ho třeba nevykoukali.
Když Áron předal Boží požehnání Izraelcům, byli už dlouho na cestě. Zanedlouho měli vstoupit do zaslíbené země. Dalo by se říct, že to byl zlomový okamžik. A právě v té změně, je mělo doprovázet Boží požehnání. I nás doprovází požehnání ve zlomových okamžicích, jakými jsou křest nebo konfirmace. A doprovází nás také každou neděli. I to je vlastně zlomový okamžik. Láme se týden – jeden končí a druhý stojí před námi. Nevíme, co přinese. A právě proto je pro nás důležité jít do něj s Božím požehnáním. S jistotou, že nejsme sami, že Bůh svůj lid neopouští. A vlastně ještě něco nám to dává – můžeme hledět tak nějak jinak na vše, co je za námi, co se nám povedlo i na všechny své nezdary, které můžeme složit do Božích rukou. Nemusíme je s sebou vláčet jako kouli na noze do dalších dní. Bůh nám žehná. Nejsme sami. Ani dnes, ani zítra. A když to dál nejde, věříme, že Bůh nám dá sílu pro další krok. Je na naší straně, i když jej nevidíme. Jeho světlo svítí jasně nad našimi životy. Tomu věříme. V tom nacházíme pokoj. A tento pokoj z nás vyzařuje do našeho okolí. A vlastně to docela vyjadřuje význam hebrejského slova pro požehnání. Berakah totiž znamená sílu, která vychází od Boha a přechází na lidi, zvířata a věci. Požehnání vychází od Boha – je to jeho síla. Člověk může jenom vyslovit slova, něco učinit. Ale jestli ta dobře míněná slova něco přinesou, to záleží jen a pouze na Bohu. Požehnání je slovo, jednání a Boží síla.
Boží požehnání není něco, co se týká jenom jednoho člověka. Když Bůh žehná Abrahamovi, tak vlastně žehná celému stvoření. Sedmý den je požehnaný a stává se dnem odpočinku pro Boha i pro jeho stvoření. Pro nás je neděle požehnáním, protože nám dává prostor, kde se můžeme setkat s Bohem na bohoslužbách. Zde je Bůh mezi námi ve svém slovu, v chlebu a ve víně. Na bohoslužbách požehnání židy provázelo od pradávna. Ve starém zákoně se o něm píše 400 krát. A nepíše se o něm jenom v Bibli. Archeologové nalezli v jednom hrobě stříbrné svitky ze 7. století př.n.l., na nichž bylo vyryto: ochraňuj tě … dej ti pokoj. Z křesťanských bohoslužeb se pak požehnání na nějakou dobu poněkud vytratilo a vrátilo se až s Martinem Lutherem. Ale opravdu se prosadilo až v 19. století, tedy před něco víc než 100 lety.
A co nám ještě áronské požehnání říká? Mluví o Boží tváři. To je víc než lidský obličej, podle nějž se navzájem poznáváme a z nějž se snažíme vyčíst, co si ten druhý myslí. Že obličej není jenom část těla, vyjádřil pěkně už Winston Churchil: Ve svých 20ti letech má každý obličej, který mu dal Bůh, ve 40ti má obličej, který mu dal život. Obličeje jsou víc než jenom čelo, nos, ústa, brada a tváře. A když nad námi září Boží obličej jako slunce, cítíme Jeho lásku a milosrdenství. Když se však zkryje, velice rychle se ozve nářek: Můj Bože, proč jsi mě opustil? Martin Luther řekl, že toto požehnání přeje, aby Hospodin zachoval světlo Svého slova nad námi. To slovo, které září víc než všechna selhání, pochybnosti a strach. A pak je tam ještě přání pokoje. Pokoje s Bohem. Ne míru na zemi, tedy toho, že nebudou mezi lidmi a národy žádné války a rozbroje. Přání pokoje v nepokojném světě. Kristus je naším Pokojem, Spasitelem nás hříšníků, tím, který znovu ustanovil pokoj s Bohem. Shalom – pokoj s Bohem. Chceš jej mít? Tak důvěřuj Kristu a přijmi jeho dílo spásy.
Boží požehnání jde s námi. On jde s námi. Jeho ruka sahá dál než jenom ke dveřím kostela. Jsme pod jeho ochranou. Požehnání sice není pojistkou proti nemoci nebo nehodě, ale my je i přesto potřebujeme k životu. Potřebujeme je, protože víme, že nemáme svůj život pevně v rukou. Dává nám jistotu, že Bůh je s námi, že nejsme sami.
Jewarechecha Adonai vejischmerecha
ja’er Adonai panaw elicha wichuneka
jissa Adonai panaw eleicha wejasem lecha schalom.
‚Hospodin tě požehná a ochrání tě,
Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv,
Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.‘
Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.
Náš Bože, dej ať cítíme Tvůj pohled nad našimi životy. Nech jej zářit na nás, abychom i my mohli zářit pro druhé. Dávej nám znovu a znovu sílu, abychom dokázali dát naději novou tvář. Amen.