V posledních dnech Ježíš a jeho učedníci prošili mnoha vesnicemi na jednom břehu Genezaretského jezera. Ježíš všude kázal o Bohu a uzdravoval nemocné. Přišel večer. Ježíš se chtěl ještě poslední lodí dostat na druhý břeh jezera, aby tam mohl začít kázat. Nechtěl ztrácet čas. Loď s učedníky chytili. Rychle do ní nastoupili a už byli na cestě. Ježíš byl hodně unavený. Našel si v podpalubí klidné místečko. Lehl si tam, přikryl se svým pláštěm a usnul. Učedníci o kousek dál vykecávali. Probírali, co se ten den stalo a kde všude byli. Pochvalovali si, jak byli úspěšní. Všechno šlo jak po drátkách. Ježíš uzdravil spoustu lidí a všichni byli víc než spokojení. Teď už jen doplout na druhý břeh a konečně půjdou do teplé postele. Přeci jenom už je bolí nohy. Tolik toho dnes nachodili! Loď plula. Za chvíli byla uprostřed jezera. Tu se najednou zvedl vítr (spustit větrák), začalo pršet a loď se celá rozhoupala. (rozhoupat loď) Do boku narážela jedna vlna za druhou. Voda cákala ze všech stran. Vypadalo to, jakoby pršelo snad i zespodu. Učedníci dostali strach. Ne, nebyl to jenom obyčejný strach. Oni propadli panice! Co teď? Kam se schovat? Jak se zachránit? Vždyť se ta loď potopí! Ale oni ještě nechcou zemřít!
A co vy? Zažili jste někdy nějakou hodně škaredou bouři? Třeba v lese nebo na procházce v horách? Nebo i na moři? Jak jste se cítili? Báli jste se o život? Nebo jste se báli někdy o život někdy jindy, v jiné situaci? (čas na odpověď)
Co jste dělali? Kdo vám pomohl? Nebo: Co vám pomohlo? (čas na odpověď)
Kdysi dávno, to mi bylo 17 let, jsem jela na kurz angličtiny do Anglie. V Calais se náš autobus nalodil pozdě večer na trajekt. Všude kolem byla černá tma. Když jsme byli v lodi, tak nám řekli, že máme z autobusu vystoupit a jít na hořejší paluby, kde se můžeme procházet, nakupovat, nebo prostě jen v čekárně pospávat, než dojedeme do Doveru. Blížila se půlnoc. Všichni jsme byli rozespalí, ale zároveň zvědaví. Jenže po chvíli na moři se loď začala celá kymácet. Všude klepaly plechy. Matičky a šroubky vypadaly, že tu loď již nechtějí držet pohromadě. V tom okamžiku už nikdo z nás nechtěl zkoumat loď. Všichni jsme se sešli v jedné čekárně a společně se třásli strachy. Nad našimi hlavami klepaly, mlátily snad všechny plechy, jež kryly lodní konstrukci. V hlavě hlodal červík, jestli ta loď nepůjde co chvíli ke dnu. Učitelky, které nás doprovázely, nás uklidňovaly. Ale věřili jsme jim? Upřímně, moc ne.
Ta loď s učedníky byla mnohem menší, než trajekt, kterým jsem plula já. Na nás žádná voda nešplouchala a nikdo nepadal přes palubu. Oni měli na své lodičce určitě mnohem větší strach. Co vy byste poradili vy učedníkům na té ve vlnách se kymácející lodi? Co mají udělat? (čas na odpověď)
Loď se houpala čím dál tím víc. Učedníci klouzali po palubě jako tučňáci po ledu. Občas se museli něčeho pevně chytit, aby nesklouzli přes okraj lodi a neskončili v temné vodě. Opravdu se hodně báli. Tu si vzpomněli, že tam s nimi je ještě Ježíš. Ale kde vůbec je? Rozhlíželi se kolem sebe. Opatrně se potáceli po palubě a hledali ho. Šplouch, další vlna. A další. Hledali tak dlouho, než ho našli. Nevěřili vlastním očím. Loď se houpe ze strany na stranu jak šílená. Každou chvíli člověku chrstne do obličeje nová sprška vody. A Ježíš si tam klidně spí jako by se nechumelilo! Spí jako malé nemluvně. Je tohle vůbec normální?! No nic, je ho třeba vzbudit! Jestli jim někdo může pomoci, tak jedině on! A jestli ne, tak ať aspoň ví o tom, že všichni zemřou, že loď už jde pomalu ke dnu jak takový malý Titanic. Učedníci s ním třásli a hystericky mu křičeli do ucha, aby přehlušili burácení bouře: Pomoooc!Pane, zachraň nás, nebo zahyneme! (přidejte se!: Pomoooc!Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!) Byl to takový kravál, že se Ježíš nato tata probudil.
Pamatujete si, co Ježíš udělal? (čas na odpověď)
Ježíš se probudil. Podíval se na ně. Jeho pohled klidně klouzal od jednoho k druhému. Po panice ani stopy. A nakonec se jich jenom zeptal: Proč se tolik bojíte? Proč všechna ta panika? Vždyť nemáte důvod se bát! Já jsem přeci tady s vámi! Myslím, že se na něj v tom okamžiku učedníci dívali hodně zmateně. On je v klidu?! Vždyť naše loď jde ke dnu! V podpalubí už je tolik vody, že ji nikdo nestíhá vynášet! A ta bouře ne a ne skončit! Je vichr, valí se vlna za vlnou! Tohle nemůže dobře dopadnout! - jsme ještě moc daleko od břehu… Ale Ježíš mluví dál. Pohrozí moři a větru. Najednou není po vichřici ani památka. Moře je klidné. Nikde ani vlnka. Na obloze svítí hvězdy a měsíc. Vypadá to, jakoby všechno byl jen sen. Pouze kaluže vody na palubě připomínají, jak to tu ještě před chvílí vypadalo. Učedníci po sobě pokukují a v údivu si šeptají: Kdo je vlastně ten Ježíš, kterého už nějaký ten pátek doprovázíme? Co je zač? TVL/Wow, ten umí fakt dělat zázraky! Dokonce i vítr a vlny ho poslouchají! To je teda něco!
Loď pluje dál na druhý břeh. Za chvíli tam budou. Čeká na ně teplá postel. Ale najednou se jim nechce spát. V hlavě mají zmatek. Víří v ní otázky a chybí odpovědi. Co jsme to právě prožili? Co se to stalo? Opravdu Ježíš utišil bouři? My jsme to fakt přežili? Chlapi, to je zázrak! My jsme se dnes znovu narodili!
Jak jsme na tom my? Dokážeme takto někomu duvěřovat? Je někdo, v nějž vkládáme podobné naděje jako učedníci do Ježíše? (A nemyslím na situaci před volbami, kdy mnozí slepě věří politikům, kteří slibují ráj na zemi na počkání.) Ke komu se obracíme, když nevidíme světlo na konci tunelu? Je to Ježíš? Je to Bůh? Nevím. Přiznávám, že i mně to jde někdy dost ztěžka, moc se spoléhám na své vlastní síly. A to i přesto, že se denně modlím: děj se vůle Tvá. Zdá se mi, že my lidé, když přijde nějaká katastrofa, spíš hledáme, kdo za to může, než abychom se s důvěrou obraceli k tomu, kdo nám může pomoci. Spíš dáme hned Boha na lavici obžalovaných. Tehdy od lidí, kteří si myslí, že vidí Bohu do karet, přijdou rádoby zbožné hlášky typu: Tak mi ukaž, kde je ten váš Bůh? nebo No, tak se podívejte, to je určitě Boží trest! Kdo se odnaučil nebo nenaučil modlit, ten zná jenom trestajícího Boha.
My čteme ale v Bibli o jiném Bohu, než jakého nám tito rozumbradové servírují. V toho věříme. Je to Bůh, který je s námi v nouzi, ve všech nepokojích a v chaosu. Je to Bůh, kterému můžeme plně důvěřovat. Je to Bůh, který rozhodně nepoletuje kdovíkde. Je to Bůh, který každého z nás nese, když je třeba. V Bibli čteme tam o Bohu, který nás na cestě následování doprovází. Slyšíme Ježíše, jak říká: Já jsem s vámi! Jsem s vámi zde v této lodi! Jsem s vámi, ať se děje cokoli! Čteme o našem Spasiteli, který nás miluje a chce nám pomoci. Neušetří nás různých životních bouří, neboť ví, že jimi dokážeme projít. Ví, že jimi dokážeme projít, protože máme naději, víru a jistotu Boží blízkosti. A ví, že prožitek strachu nás s Ním ještě pevněji sváže. On nás učí nespoléhat se jenom na naše síly. Učí nás trpělivosti. On nepropadá hektickému aktivismu, když přijde první závan větru. Počká a zasáhne až tehdy, když je toho opravdu třeba. Nejenom v bouři na Genezaretském jezeře, ale kdykoli, každý den. S ním můžeme klidně spát (vyndat medvídka na polštářku), neboť on ví, že Jeho nebeský Otec má vše pevně v rukou.