Ve vlaku sedí dva muži. Jeden z nich jí semínka z jablka. Ten druhý se ho ptá: „Proč jíte semínka z jablka?“ ten první mu odpoví: „Člověk se z nich stane chytřejší.“ „Mohl bych také nějaká dostat?,“ ptá es ten druhý. „Samozřejmě. 100 korun, prosím.“ Druhý muž zaplatí 100 korun, přežvykuje semínka a pak zamumlá: „Za 100 korun jsem mohl mít celý sáček jablek.“ Tu mu ten první odvětí: „No vidíte, už to působí!“
Chytrák převezl druhého člověka a ještě na něm vyděl. I v našem dnešním příběhu jde o to, kdo je chytrý a kdo hloupý. Ježíš nám vypráví o dvou mužích. Oba staví domy. Investují do betonu. Ten první si na všechno vyhradil dostatek času. Vybral si vhodné místo. Důkladně připravuje stavební parcelu. Kope jámu na základy tak dlouho, než narazí na skálu. Chce, aby jeho dům byl opravdu pořádnou stavbou, kterou jen tak něco nezničí a kterou nebude muset hned opravovat. Ten druhý stavitel jenom srovnal podloží, nalil na ně základovou desku a už na ní roste jeho domek. Hlavně, aby to bylo rychle a dům z venku hezky vypadal. Víc ho nezajímá.
Všichni v životě něco budujeme. Stavíme domy. Budujeme své životy, vztahy. Budujeme náši církev. Ono i to řecké slovo oikos znamená víc než jenom dům, tu budovu v níž bydlíme. Slovo oikos zahrnuje celou domácnost, zahrnuje všechny osoby a věci, které do ní patří. Vše, co ovlivňuje nás život. Právě proto se nabízí otázka: Na čem jsem postavil/a svůj život? Na čem stojí ten můj domeček? Jaké má základy? Jsem tím chytrým člověkem, který svůj dům postavil na skále? Nebo jsem tím hlupákem, který stavěl na písku? A mám ten proces stavby vůbec ve svých rukou?
Oba muži v Ježíšově podobenství jsou na tom stejně. Mají stejné výchozí podmínky. Čekají na ně stejné přírodní katastrofy. Nebude to jak v ráji. I to sluníčko přestane svítit. Zbožnost neochrání. Na každého jednou přijdou nemoci, rozpadne se vztah, přijdou problémy v práci nebo cokoli jiného. Kdo s tím nepočítá, je naivní, pošetilý, je prostě hlupák. Jednoho dne pohlédne k nebi a nad hlavou se mu bude tyčit obrovské černé bouřkové mračno. Začne pršet jak při potopě. Orkán bude otřásat domkem a trhat tašky ze střechy. Dovnitř se nahrne voda a začne mu podemílat základy. Ve zdech se začnou objevovat praskliny. A nakonec se celý sesype jako domeček z karet. Zbydou jen trosky.
Katastrofy, životní krize neminou nikoho. Domeček našeho života neustále něco ohrožuje. Různě se s tím pereme. Někdy úspěšněji, jindy se nám to nedaří. Ale ten poslední nečas, ta největší tsunami na nás ještě čeká. Ježíš mluví o poslením soudu. U něj se ukáže, zda základ našich životů obstojí při té největší zkoušce. U něj se ukáže, že Bůh není žádným námi ochočeným Bohem, který nám bude zobat z ruky. Nebudou důležitá jenom slova. Nebude se řešit, kdo je nejzbožnější, kdo trochu míň a kdo ani netuší, co slovo zbožnost znamená. U posledního soudu budou jenom dvě skupiny – ti chytří a ti hloupí. Nic víc. Chytrost se však nebude měřit množstvím universitních titulů ani milionů na kontě v bance. U posledního soudu se bude rozhodovat podle toho, kdo svůj základ postavil na Ježíši a kdo nikoli.
U posledního soudu se ukáže, že chytrý je ten, kdo dělá to, co Ježíš říká. Hlupák si ho jen poslechne, ale nevyvodí z jeho slov žádné konsekvence. Tím nechci říct, že všichni křesťané jsou chytří a všichni nekřesťani jsou hlupáky, to ani omylem. Ježíš říká: Kdo má slova jenom slyší a nejdná tak, ten staví na písku. Možná nám to zní trochu divně. Vzpomeneme si na Martina Luthera, který zdůrazňoval, že ve víře v Ježíše Krista nejde v první řadě o naše skutky, že si Boží lásku nemůžeme zasloužit. Říkal, že prvně je Boží láska a milost a naše jednání jež až odpovědí na ně. Luther však Ježíšovi neprotiřečil. Vždyť jsme četli, že máme prvně poslouchat a až potom jednat. Evangelium o našem vzkříšeném Pánu stojí vždy na prvním místě. Jak nám je důležité, co Ježíš říká, je vidět právě na našich skutcích. Na nich se ukáže, co s tím slyšeným uděláme, jestli je naše víra živá.
V Jakubově listu se píše: Bez skutků je víra mrtvá. (Jk 2,17) Tady nezáleží na tom, zda každou neděli chodím do kostela poslouchat kázání, zda jsem přezpívala všechny písně z našeho nového zpěvníku nebo kolik křesťanských knih jsem přečetla. Ježíš se mě, každého z nás ptá: Děláš, co ti říkám? A co že nám to Ježíš v kázání na hoře říkal? Povídal: Buďte světlem tohoto světa. Prosvěcujte své okolí. Buďte solí světa, dejte mu chuť. Buďte velkorysí, potom vás Bůh obdaruje a požehná vám. Kdo hodně dává, ten to pak také pozná na výplatní pásce od Boha. Proste a modlete se za uzdravení, za mír, za usmíření, za pomoc, za vše, co potřebujete a co vám leží na srdci. Když to budete dělat znovu a znovu, tak se dočkáte neuvěřitelného. Pak se budou dít zázraky. Odpouštějte těm, kdo vás zranili. Opusťte své soukromé mučírny, nechte plavat ty, kdo vám ublížili, abyste sami mohli žít.
Ono je to opravdu těžké změnit své chování, začít žít jinak než doposud. Je těžké přijmout důsledky svého chování a jednání. Chce to hodně odvahy vydat se na neznámou cestu. Nechovat se jako člověk, který cestuje v zimě vlakem, hledí z okna a pokaždé, když si přečte jméno další zastávky zasténá. Po čtyřech pěti zastávkách se ho ptá jeho spolucestující: „ Vy tak strašně sténáte. Nebolí vás něco?“ Onen muž mu odpoví: „Vlastně už jsem měl dávno vystoupit. Zase jsem nastoupil do špatného vlaku, potřebuji jet opačným směrem. Ale když tady vevnitř je tak hezky teplo.“
Ano, je těžké udělat ten první krok. Udělat první krok směrem k životu, jaký po mě chce Bůh. Poslechnout jeho volání a začít tak jednat. Spolehnout se na Ježíše jako svého průvodce. Je těžké udělat ten první krok. Tolik věcí nám brání. Možná nám chybí odvaha. Možná se bojíme, co by tomu řekli druzí. Hlavou se nám hodí spousta výmluv, proč to zrovna v tomto okamžiku nejde, proč nemohu udělat to, co po mně Ježíš žádá. Poslechnu si kázání, u kafe proberu s ostatními všechno jiné a rychle domů k obědu. V Lewisových radách zkušeného ďábla pro mladšího kolegu čteme tuto strategii: „Když se člověk otevře a chce opravdu dělat to, co po něm Ježíš chce, prostě mu řekni: Pojď, jdeme se najíst. Potom bude svět vypadat jinak.“ A ono to v životě opravdu tak nějak funguje. Poslechneme si kázání a jdeme se najíst. Ráno čteme z Bible a pak hned spěcháme do práce. Mluvíme v našem sboru o tom, co by bylo dobré udělat, ale vše zůstane při starém. Nestane se žádný zázrak. Z nebe nesestoupí žádný Boží posel. Náš vztah s Ježíšem se neposune o úroveň výš. Ono to funguje jinak. Slyšíme Ježíšovo slovo a rozhodneme se dle něj jednat a v tom potkáme Ježíše. Najednou cítíme, že je nám blízko. Najednou poznáváme, že nás drží a žehná nám. Jde s námi. Stojí při nás, když se nám daří, a i tehdy, když se topíme v hlubinách. Pomáhá nám, když nám dochází dech a síly, když nám schází odvaha. Je to jak v bazénu, kde se bojím hluboké vody. Ale když se odrazím od kraje, najednou cítím, že mě ta voda nadnáší.
Jestli budeme jednat podle Ježíšovy vůle, to záleží jen a pouze na nás samých. Je to naše rozhodnutí. Pokud se pro to rozhodneme, tak se v našich životech stane něco neuvěřitelného a mnohé nás obohatí. Ale bude to i něco stát. Bude nás to stát minimálně náš egoismus a naši pýchu. Chceme svůj život postavit na pevném základu, který něco unese, nebo má vše jenom hezky vypadat a nakonec se ukáže, že jsme stavěli na písku? Je to rozhodnutí každého z nás, pro co se rozhodneme. Nemusíme hned všemu, co se po nás chce rozumět a určitě se nám nebude dařit hned vše dokonale zvládnout. Ale můžeme prostě začít. Nemusíme se bát – na té cestě je s námi Bůh, který pro nás chce jenom to dobré. Amen.