Ze všech stran se na nás hrnou nabídky všeho možného. Reklamy na obchodech nám říkají: Pojď sem, u nás najdeš oblečení, obuv... Obchodník na trhu vyvolává, že má nejčerstvější zeleninu, tak ať neváháme a nakoupíme si ji u něj – alespoň tak jsem to zažila mnohokrát ve Vídni. Školy nabízejí, že u nich dostaneme to nejlepší vzdělání. I žebrák nabízí, že, když mu hodíme stovku, budeme mít jeho nehynoucí díky. Všichni něco nabízejí a většinou jim jde jen o jejich zisk. I Ježíš nám něco nabízí. Ale o zisk mu opravdu nejde. Říká: Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Zve k sobě všechny, které něco tíží. Zve k sobě své posluchače, které Zákon tíží jako těžké břemeno. Ty na něž je navalena hora židovských předpisů. Ježíš je chce osvobodit. Stejně tak zve k sobě všechny nás, kteří máme práce až nad hlavu. Zve k sobě všechny, kteří jsou vystresovaní a depresivní, protože práci nemají. Všechny, které tíží spory v rodině nebo se sousedy. Zve k sobě ty, kdo těžko zvládají, že jsou sami, ale i ty kdo se bojí o své blízké. Zve k sobě všechny nedokonalé. Ježíš zve k sobě i vás, i mě. Prostě, zve k sobě všechny.
Namáhat se a být obtížen břemeny – tu situaci známe všichni. Často ji bereme jako normalitu naší doby. Úkoly se na nás valí ve škole, v práci, doma, ze všech stran. Snažíme se to zvládnout, víc se snažit. Nějakou dobu to jde, ale den má jenom 24 hodin. Časem přijde únava. Cítíme se přetíženi. Přirovnala bych to, že jsme jako přetížený kamion. Ten má také určitou nosnost. Do jeho nákladního prostoru můžeme přidávat věci, co se jich tam vejde. Když už jich je ale přespříliš, když jsou moc těžké, tak to motor neutáhne. Takový stroj potom jede po dálnici 30 km/h a je nebezpečný pro své okolí – a nebo se vůbec nerozjede. A s námi je to podobné. Když toho máme na hřbetě přespříliš, podlomí se nám kolena. Jsme však nepoučitelní – chceme toho zvládnout mnoho, ale ve výsledku jsme pak přetíženi. Prostě nejde všechno stihnout. Musíme se rozhodovat, kde jsou priority a co počká. Občas také něco vůbec nedělat. Avšak někdy přicházejí dny, kdy jsme přetíženi nedobrovolně. Přijde práce, která se musí udělat nebo je třeba se nečekaně postarat o vnoučata. Ale pracovat takto pod tlakem jde jenom po nějakou dobu. Potom se ukáže, že to stojí moc sil. Potom je třeba to něčím vyvážit – např. dovolenou, sportem, rozhovorem s přáteli. S přáteli, kteří si na mě udělají čas a vyslechnou mě. S přáteli, díky nimž získám pocit, že na to vše nejsem sama, že to těžké se mnou nese ještě někdo další.
Ježíš říká: Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Říká nám to jako přítel. Říká nám to, abychom pochopili, že nemusíme vše zvládnout vlastními silami. Smíme přijít k němu a to co nezvládáme unést, složit na jeho ramena. Jemu můžeme otevřeně říct, co nás ničí a hýbe nám žlučí. Můžeme vyčítat, obviňovat, litovat se. Můžeme se i ptát: Proč jsi mě opustil? On se s naší zlobou a pochybnostmi vyrovná. Ježíš je dost silný na to, aby toto vše spolu s námi nesl. A nám mnohdy stačí už jenom to, že nás někdo vyslechne a vezme nás vážně. Mnohdy pomůže, když všechny své starosti uzavřeme do modlitby.
Ježíš nám nabízí pomoc. Není to o tom, že by nechal všechny naše problémy zmizet. Ani neslibuje, že všechna naše břemena vezme na sebe a my si budeme poskakovat s lehkostí životem. Je to krásná představa, ale realita je, holt, jiná. Spíš jde o to, jak dokážu s tím těžkým v životě zacházet. Jak se k tomu postavím, aby mě to nezničilo. V tom okamžiku přichází Ježíšova nabídka: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Ježíš nám nabízí, že to těžké nám pomůže nést. Nenabízí to však jen tak. Něco po nás přeci jenom chce. Chce, abychom jej následovali.
Vezměte na sebe mé jho. Co ta věta vlastně znamená? Jho – takové prastaré slovo. V pasivní slovní zásobě ho máme asi všichni. Někteří z nás dovedou popsat, oč se jedná, jiní už ne. Jho byla pomůcka, kterou dal člověk na hřbet tažným zvířatům (vetšinou volům, býkům nebo kravám), aby mohli lépe vykonávat těžkou práci. Umožňovalo přenést zátěž na větší plochu a často bylo i vypolstrováno, aby nevznikaly žádné otlaky a rány. A také člověku umožňovalo, že ta zvířata mohl ovládat a řídit. Aby mohl využít jejich ohromné síly. Na druhou stranu, jho nebylo určeno jenom pro zvířata. V některých částech světa, kde je to ke zdrojům pitné vody i kilometry daleko, nosí lidé na ramenou také jakési jho. Je to taková prohnutá tyč, která má na koncích šňůry, na nichž visí nádoby na vodu. Na tom vidíme, že ta tíha nezmizí, jho ji však pomůže nést. Pomůže vše unést. Ale, aby to fungovalo, musíme však to jho správně použít.
Nás také Ježíš učí, jak správně nést to těžké v našich životech, všechna ta břemena. A zároveň nám zaslibuje ulehčení, osvobození a pokoj pro duši. Od něj, z Jeho příkladu se učíme, jak nést své jho, jak nést tíhu na svých ramenou. On stojí vedle nás. Pomáhá nám to břímě, které je pro nás příliš těžké, unést. Občerstvuje nás, dává novou sílu a chuť do života. Učí nás hledět na věci jinak. Vždyť na jednu situaci může existovat tolik pohledů. Traduje se příběh o poutníkovi, který procházel kolem kamenolomu. Uviděl tam muže lámat kámen. Zeptal se ho: Co to tam děláš? On mu odpověděl: Nevidíš?! Lámu kámen!, a pokračoval v práci. Poutník šel dál a narazil na dalšího muže. Zeptal se ho: Co to tam děláš? Ten druhý muž mu odpověděl: Nevidíš to? Vydělávám si zde na denní chléb, musím uživit svou rodinu. Když už poutník pomalu kamenolom opouštěl narazil ještě na jednoho muže. Zeptal se ho: Co to tam děláš? Onen muž zvedl hlavu od práce a odpověděl mu: Stavím katedrálu.
Lámat kámen, živit rodinu, stavět katedrálu. Tolika způsoby popsali ti tři muži jednu práci. Stejně tak my můžeme hledět do života s obavami nebo s důvěrou. S důvěrou Božích dětí. Děti vědí, jak je důležité se někomu svěřit. Vědí, že není ostuda ptát se a hledat, když něco nevíme. Vědí, že samy nejsou žádnými VIP osobnostmi, ale přesto jsou bezmezně milovány. Ježíš bral vážně své učedníky. Bral je vážně i s jejich obavami, chybami a slabostmi. Se vším, co s sebou vláčeli životem. Byl s nimi. Byl jim oporou. Pomáhal jim vše pochopit. Každý z učedníků byl jiný – stejně jako my dnes. Každý dokázal jinak nést tíži života. Někdo líp, někdo hůř. Ale Ježíš učedníkům, i nám, ukázal, že se máme navzájem podporovat. Nemáme toho druhého poučovat, ale přicházet k němu s velkou dávkou lásky k bližnímu. A máme následovat Ježíše. Potom on půjde vedle nás a pomůže nám nést naše přetěžké břímě. Půjde vedle nás a nakonec nebude jasné, kdo komu pomáhá. Co jsme předtím sami nezvládli, teď najednou ve dvou jde. Dva ten těžký náklad utáhnou. A funguje to i naopak – nejenom že Ježíš pomáhá mně nést mé břímě. Když se Ježíšovi svěřím, najednou i já pomáhám jemu nést jeho kříž. Uznávám, není jednoduché se mu svěřit. Neseme si s sebou své krachy, chyby, svou celou minulost a ta svazuje. Ale Ježíš si neklade žádné podmínky. Neříká, s jakým břemenem k němu smíme přijít a s jakým ne. Co nám pomůže utáhnout a na co musíme stačit sami. Jediné, co je pro něj důležité, je, že k němu přijdeme. Proto nás vyzývá: Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Pojďte ke mně se vším, co vás tíží! Podřiďte se mé moci a dostane se vám síly do života. Společně to zvládneme.
Pane Ježíši Kriste, Ty nám nabízíš v našich životech pomoc. Zveš nás k sobě, kráčíš s námi životem. Je toho tolik, co se nám zdá být nad naše síly, ale přesto znovu a znovu zjišťujeme, že s Tvou pomocí to zvládneme. Za to Ti děkujeme. Amen.