V Bibli je vícero textů, které by z ní mnohý křesťan nejraději vyškrtl. Ten, který jsme právě slyšeli, patří rozhodně mezi ně – a přesto si našel cestu až do perikop. Když jej čteme, napadne nás: Slyšel/a jsem dobře? To po mě chce Ježíš džihád nebo jak? Uvnitř zroste nepokoj, protože to vůbec nepasuje k tomu, že mám Ježíše spojeného s láskou, pokojem a zájmem o bližní. Můj Ježíš přeci nemůže hovořit o meči! Po prvotním šoku ale začneme nad textem hloubat a zkoumat ho ze všech stran. Tu se ukáže, že Ježíš není žádný Boží bojovník a že vlastně mluví o něčem jiném.
Ježíš mluví o tom, jaké důsledky má jeho zvěst. O tom, co následuje, když se člověk stane jeho učedníkem. Ten meč – to není zbraň, kterou bychom měli vzít do ruky a jít pozabíjet ty ostatní. Meč je zde symbolem rozdělení. Je symbolem rozdělení, k němuž dojde, když my lidé začneme žít podle Ježíšova učení. Ježíš nám vlastně říká: Kdo uvěří mému učení a podle něj žije, ten narazí na odpor. Ježíšovo učení není konformní. Naše společnost jej automaticky a s radostí nepřijme. Kdo Ježíše do svého života přijme, ten to mnohdy nebude mít lehké. Celý svět nebude namalovaný na růžovo. Žádná obloha bez mráčků. Objeví se různé názory, jiné úhly pohledu. Může to bolet. Člověk může trpět kvůli reakcím druhých – ona zranění mu mohou působit i jeho nejbližší. Na neporozumění ale často narážíme i tehdy, když chceme o Ježíši říct dalším lidem. Potom slyšíme: Dej mi s tím už pokoj! Jsem spokojený, tak jak žiju. Nic měnit nechci, jen ať všechno zůstane tak, jak je! Nechtějí změnit své životy. Když ona ale víra v Ježíše to vyžaduje, vyžaduje pohyb.
Z toho, co jsem řekl/a vyplývá, že Ježíš opravdu nekázal násílí a nevyhledával spory. Jenom nás chtěl upozornil, že mezi světy křesťanů a nekřesťanů to bude jiskřit. A že ten pokoj, který nám přinesl – ten pokoj, o němž mluvíme každé Vánoce, je něco úplně jiného než celosvětový mír. To vidíme vlasně i na skutečnosti, že dodnes jsou mnohé země ve světě, kde jsou křesťané pronásledováni. A mnozí z vás podobné situace zažili v někdejším Československu. Křesťan se svými postoji může být režimu ohrožením. Je jiný. Hůř se s ním manipuluje. Na tom se v dějinách nic nezměnilo – zažili to první křesťané v Římské říši, zažívají to křesťané na různých místech světa i dnes. Jakoby se dějiny točily v kruhu. Pořád se to opakuje – víra v Ježíše může být spojena s ohrožením vlastního života.
Ježíš vše vztahoval ke svému životu, ke své cestě. Chtěl, aby lidé uslyšeli a přijali zvěst o Božím království. Nebyl žádným extremistou, který by lidi ke změně víry nutil násilím. Nebudoval si žádné pozemské království, ikdyž mnozí jeho vznik očekávali. Přinášel zvěst o království pokoje – tu zvěst, o níž mluvil už prorok Izajáš. A hlavně, nenechal se usměrňovat druhými. Jeho následovníci si nemohli vybírat z Jeho učení, co se jim hodí. Nemohli si vybírat jenom ty části, které by jim umožnili klidný život ve většinové společnosti, a ty ostatní nechat plavat. Jeho učení vždy přivádělo člověka do problémů. Cesta do království pokoje vede skrz krize – jinak se tam nejde dostat. Ale proč se vůbec Ježíš setkával s násilnými reakcemi na zvěstování evangelia? Proč se to děje i nám křesťanům dnes? Asi je to proto, jak žijeme. Na prvním místě je: chěl bych, mohl bych, ale nechce se mi. Vše se točí kolem těchto slovíček a my si to už vůbec neuvědomujeme. Jsem v jakémsi skleníčku a skutečný život je někde jinde. Je to jakýsi ostrůvek s jiným klimatem. Jeho obvodové zdi mně dělí od skutečného života, od druhých. Ježíš jej ale rozbíjí, ukazuje mi jiný život, staví pro mě mosty k bližním, abych se dostal/a dál.
A s tím souvisí to druhé, co v tomto novozákonním textu nacházím. Je to výzva pro mě samotnou, výzva pro každého křesťana. Takový budíček. Ježíš přede mne staví otázky: Co děláš, když se tví příbuzní nebo přátelé baví s despektem o křesťanské víře nebo o církvi, když ji shazují? Řekneš jim, co pro tebe víra znamená? Řekneš jim, jaké křesťanské hodnoty jsou pro tebe důležité? Nebo mlčíš, jen aby soužití s tvými blízkými nenarušil žádný spor? Přiznáš se před cizími, že jsi křesťan, ikdyby to pro tebe znamenalo problémy? Když uslyšíš rasistické a xenofobní hlášky, zastavíš toho, kdo je říká? Mlčíš a děláš, že tam nejsi, když před tebou stojí člověk v nouzi nebo oběť násilí? Jsou to nepříjemné otázky. A možná právě proto je třeba si je znovu a znovu klást. Je třeba si je klást, protože Ježíš nechce žádný klid a nohy v teple – žádný pokoj a mír jenom proto, aby nic nezvedalo vlny. Takový pokoj (či mír) by byl pěkně falešný.
Milé Sestry, milí Bratří, Ježíšova slova, která jsou základem dnešního kázání znějí jinak, než ta, jež si rádi připomínáme. Zní tvrdě, narušují naše jistoty. Kladou před nás otázky, které jen tak nedokážeme zodpovědět. Konfrontují nás s našimi vlastními selháními. Cítíme v nich ohrožení, když na konci textu čteme: Kdo nalezne svůj život, ztratí jej. Přesto věřím, že tato Ježíšova slova jsou pro nás nutným budíčkem. Třesou s námi, abychom se zamysleli nad svými dosavadními životy. Dávají nám pocítit, že víra v Ježíše není jenom prázdná tradice nebo součást naší kultury. Dávají nám pocítit, že víra v Ježíše je především existencielní výzva. Je to nadějná výzva. Vždyť Ježíš končí svá slova takto: Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Bůh toho, kdo se přiznává ke své víře, nenechá ve štichu. Ten, kdo se kvůli víře odváží riskovat jít do sporů s druhými, bude mít v Bohu silného pomocníka. Ten, kdo nepřistoupí na hru o rádoby pokoji, ten na konci dojde pravého pokoje. S touto jistotou se vyplatí jít dál.
Pane Ježíši Kriste, dávej nám, prosíme, sílu a odvahu vyznat víru v tebe na každém místě a v každém čase. Dej nám sílu a odvahu se k Tobě přiznat i tehdy, když budeme vědět, že nám to způsobí nepříjemnosti. Amen.