Jsme na dvoře jednoho izraelského domu. Uprostřed stojí Ježíš a kolem něj se mačká docela dost lidí. Před domem stojí jeho matka a bratři. O několik veršů dřív evangelista zaznamenal, jak se nedávno hezky pohádali. Příbuzní tehdy po Ježíšovi chtěli, aby přestal kázat a dělat zázraky. Byl pro ně takovou černou ovcí rodiny. Přitahoval k nim nežádoucí pozornost. Teď stojí ti dva před domem a chtějí s Ježíšem opět mluvit. Nevíme proč. Ani nevíme proč nejdou za ním dovnitř. Nevíme, jestli se chtějí smířit, nebo ho dál přesvědčovat, aby se stáhl. Prostě stojí před domem a chtějí, aby Ježíš šel k nim. Podle 4. přikázání to má udělat. Matka volá, tak má jít. A ono nic. Místo toho se na Ježíše obracejí někteří jeho posluchači: Hele, je tam Tvá matka a brácha. Hledají tě. Běž za nimi! Vždyť podle Tóry je nejdůležitější rodina. Tak je nenech čekat! Ale Ježíš je nechá čekat. Vypadá to, že káže vodu a pije víno.
Četli jsme, že Ježíš odpověděl: Kdo je má matka a moji bratři? Když to slyšíme, tak se nám rozpadá celý idylický obraz Ježíšovy rodiny. Ten obraz, který si malujeme o Vánocích. Maminka, tatínek, synáček – všichni se mají rádi, starají se jeden o druhého. Teď slyšíme: Tamty neznám… - ti činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka. Ježíš nechce mít co do činění se svou vlastní matkou a bratry. Nezná se k nim. Za svou rodinu považuje ty, kdo sedí v kruhu kolem něj. Určitě svým jednáním pravověrné židy pobouřil.
Moc nám to k obrazu milujícího Ježíše nesedí. Ale, po pravdě, v Bibli nacházíme i Ježíše, který rozpoutává nepokoj, je nepřátelský, neloyální, Ježíše, který odmítá plnit své povinnosti nebo si jde bezohledně za svým. Začíná to už, když mu je 12 let a on se ztratí rodičům v Jeruzalémě. O několik let později je se svou matkou na svatbě, kde na konci promění 600 litrů vody ve víno. Na začátku však je na svou matku nepříjemný, až zlý a nechce se mu nic dělat. A ještě o něco později nechá rodinu komplet ve štychu. Podle všeho Josef, jeho otec, zemřel a Ježíš se jako prvorozený syn měl postarat o rodinu. To znamená, že měl přijmout roli hlavy rodiny, pilně pracovat jako tesař a postarat se o pravidelný a dostatečný příjem rodiny. On však místo toho zvolí kariéru nezaměstnaného bezdomovce a putuje zemí z místa na místo. Přátelí se s podivnými existencemi: s celníky, hříšníky, prostitutkami a rybáři. Přitom dělá zázraky a káže o Božím království. Výsledkem je, že se dostane do konfliktu s židovským zákonem a porušuje pravidla platná o sabatu. Brzy tak proti sobě bude mít jak náboženské elity tak vládní moc.
Z pohledu jeho rodiny to muselo vypadat, že se Ježíš zbláznil. No, a každá rodina měla za úkol blázna stáhnout z provozu, uklidit ho do bezpečí. Bylo potřeba před ním chránit ostatní lidi. Možná právě proto teď stojí Marie a jeho bratři přede dveřmi a chtějí s ním mluvit. Chtějí, aby vyšel ven. Nechtějí, aby se důvod jejich návštěvy stal věcí veřejnou, když tam vevnitř je takový dav. Mnozí z nás mají také syny a dcery. Jak bychom asi zareagovali, kdyby naše dítě na veřejnosti předvedlo něco podobného? Kdyby řeklo: Moje rodina jsou tady ti moji kamarádi kolem mě a ne moji biologičtí rodiče a sourozenci? Pro mě to zní nepředstavitelně. Přeci jenom jsem vyrostla na hodně širokém výkladu přikázání: Cti otce svého i matku svou. Na výkladu, který se pokoušel člověku vnutit naprostou poslušnost, v opačném případě hrozil zavržením, peklem.
Pro Ježíše byla rodina (ta jeho, ale i rodiny jeho učedníků) až na druhém místě na seznamu nejdůležitějších věcí. Čteme o tom při povolání učedníků: O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě. Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním. (Mk 1,19n) Během pár minut sebral otci dva syny. V jiném příběhu zemřel učedníkovi otec a on se chtěl vydat na jeho pohřeb. Ježíš mu tehdy řekl: Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. (Mt 8,22b) A k tomu všemu u Matouše ještě čteme: Přišel jsem postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. (Mt10,37nn) To už je opravdu silné kafe. Co má Ježíš proti rodinám? Chce je zničit?
Abychom dokázali najít odpověď na tuto otázku, musíme pochopit Ježíšovy pohnutky. On už od malička očividně cítil, že jeho skutečným otcem je Bůh. Cítil, že jeho nebeský Otec chce, aby skrze něj na zemi proniklo Boží království. Aby chromí začali chodit, slepí uviděli, hluší slyšeli, zajatí se stali svobodnými. Aby vina a smrt ztratily svou moc nad světem. Cítil, že jeho úkolem je přinést věčný život, spasení a svobodu. To bylo pro jeho rodinu samozřejmě naprosto nepochopitelné. Ježíšovi šlo v prvé řadě o Boha. I dnes svými otázkami obrací lidské životy naruby. Ptá se: Nakolik tvůj život ovlivňuje to, co po tobě žádám, to, pro cos byl stvořen? Nakolik žiješ podle očekávání druhých? A jak to vypadá s tvou rodinou, tvou prací a tvým volným časem? Jde v nich hlavně o mě? Na prvním místě je pro Ježíše Bůh a Boží království. Z toho musíme vycházet.
Ježíš za svou rodinu považoval všechny, kteří seděli a stáli kolem něj, jejichž pozornost se soustředila na to, co jim říkal. My jsme dnes v těchto bohoslužbách také shromážděni kolem Ježíše. Sedíme shromážděni kolem Jeho slova. Nazval by nás Ježíš svými bratry a sestrami? Věříme, doufáme, že ano. Ale jistotu nemáme – jeho poslední slovo totiž ještě nezaznělo. Náš dnešní příběh nám připomíná, že v prvé řadě má jít v našich životech o Boha, o Ježíše Krista. Připomíná nám Ježíšovo očekávání, že komu jsou jiné věci a lidé důležitější než Ježíš, ten není hoden toho mu patřit. Nejde patřit napůl Ježíši a napůl něčemu jinému. Nejde pustit Ježíše do svého života jenom tam, kde se mi to hodí a jinde ne. Nelze mít na prvním místě Ježíše i rodinu. Musíme si vybrat - jak říká desatero: Já jsem Hospodin, Bůh tvůj. Nebudeš mít jiných bohů předemnou. (Gn 20,2) Rodina není tou nejvyšší hodnotou. Když ji tam postavíme, tak vůle Boží zůstane někde pozapomenuta v koutku a nedojde naplnění. Když se rodina stává jakýmsi pevným hradem, který stojí proti celému světu, a nebo, když se v ní každý stará jenom o své problémy a vše ostatní mu je jedno, tak se jednoho dne ukáže jako nefunkční. My potřebujeme rodinu životaschopnou, kde vládne svoboda – to je vlastně i to, co chce Ježíš. Taková rodina není překážkou, ale prostorem, kde můžeme činit Boží vůli. Potom i v rodině platí: ti, kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.
Modleme se: Pane Ježíši Kriste, Ty jsi nás učinil součástí Tvé rodiny, Tvé církve. Dej, ať si dokážeme plně uvědomovat, co to pro nás znamená a přijímat i tu zodpovědnost, co to s sebou přináší. Prosíme, dávej nám ku pomoci svého svatého Ducha, abychom dokázali naplňovat Tvá očekávání, Tvou vůli. Amen.