Byl jednou jeden pozemek. Jeho majitel jej zkulturnil a vysázel na něm sazeničky vinné révy. Založil fungl novou vinici. Postavil i kompletní zázemí pro vinaře. Potom tuto vinici pronajal společenství vinařů a vydal se na cesty. Byla to mladá vinice, takže první zhruba 4 roky nenesla žádné ovoce. Po uplynutí této doby poslal majitel služebníka, aby vybral nájemné, domluvený poddíl z úrody vinice. Vinaři se na ní ale v mezičase zabydleli a zařídili po svém. A teď si někdo přijde a chce po nich nájem?! To tedy ne! Vždyť oni si tu vinici už přivlastnili. O majiteli dlouho neslyšeli. Úplně na jeho existenci zapomněli. A teď najednou…
Z dnešního pohledu se nám tento příběh může zdát přitažený za vlasy. Avšak Galilea novozákonní doby nebyla zrovna bezpečnou zemí pro zahraniční investice. Takovýto příběh se tam mohl klidně odehrát. Nebylo vzácností, že majitel mnoha porůznu roztroušených pozemků je pronajímal a sám bydlel ve městě. V tomto podobenství se vydal na cesty. Stejně tak bylo vcelku normální, že vyslal služebníka, aby vybral nájemné. Otroci bývali v této době často pověřováni odpovědnými úkoly ve správě hospodářství.
Ale naši nájemníci nájem platit nechtěli ani omylem. Hráli o to, kdo má silnější nervy, větší výdrž. Občas se objevil nějaký nový služebník majitele, který zpochybňoval jejich autoritu a práva, ale to je nerozházelo. Chtěli se zbavit závislosti na majiteli vinice. Prvního služebníka, kterého k nim poslal zbili a poslali domů s prázdnou. Po čase přišel druhý služebník a chtěl nájemné. Toho zranili na hlavě. Později poslal majitel dalšího služebníka. Toho vinaři rovnou zabili. Pak přišlo ještě mnoho dalších služebníků. Některé zbili, jiné zabili. Neuznali je, ani majitelovy nároky.
Nejpozději zde nám začíná být jasné, že Ježíš mluví ve skutečnosti o něčem jiném než o sporu o nájemné. Tímto způsobem je přeci ve Starém zákoně popisováno vysílání proroků a jak na ně Izrael reagoval. Vraždění proroků je znamením neposlušnosti Izraele a špatného chování jeho vůdců. U Nehemiáše čteme (Neh 9,26): A začali být vzpurní a bouřili se proti Tobě. Tvůj zákon zavrhli a vraždili Tvé proroky, kteří je varovali, aby se vrátili zpět k Tobě. Dopustili se strašného rouhání. Správci vinice se bouří proti Bohu. Odmítají jeho svrchovanou autoritu nad sebou.
I majitel vinice jedná z našeho pohledu nestandartně. Mohl celou situaci vyřešit jinak. Páky na to měl. Mohl si například, když už by to nešlo jinak, zaplatit žoldnéře a ti už by správce jeho vinice přivedli k rozumu, aby plnili svoje povinnosti. V Ježíšově podobenství však vlastník jedná trpělivě. Žádné oko za oko, zub za zub. Posílá další a další služebníky. A vždy to dopadne stejně – zbit nebo zabit. Nájemné ve formě poddílu z úrody se nedočká.
Nakonec zareaguje zcela zvláště. Posílá k nim svého jediného milovaného syna. To by přeci žádný soudný člověk neudělal! Každému muselo být jasné, jak to dopadne! Syn si to odskáče jako všichni před ním. Ale toto není obyčejný příběh, nýbrž podobenství. Syn není jedním z mužů v řadě, kteří byli vysláni na vinici. Jedná se o poslední pokus. O závěrečnou výzvu Božím správcům vinice, Izraele. Vždyť vlastníkem vinice je sám Bůh. Je to on, kdo nyní tolik riskuje. Vysílá ke zlovolným správcům vinice svéo syna. Ne nějakého dalšího sluhu, nýbrž svého jediného a milovaného syna. Milovaný syn, tak pojmenovává Ježíše při křtu hlas z nebe (Mk 1,11), i hlas z oblaku při proměnění na hoře (Mk 9,7). Tato slova o jediném milovaném synu mohla v posluchačích vyvolat např. vzpomínky na Abrahamův příběh (Gn 22,2a): Vezmi svého jediného syna… Nevinná oběť.
Majitel vinice doufá, že k jeho vlastnímu synu budou nájemci pociťovat respekt. To se však přepočítal. Poslední pokus o smírné řešení končí nezdarem. Možná se nájemníci domnívali, že majitel je mrtvý a proto se v jejich hlavách zrodil plán syna, univerzálního dědice, zabít. Viděli ideální příležitost, jak vše shrábnout. Nebude dědic, tak jim majetek pěkně podle práva spadne do klína. Řekli si: Pojďme, zabijeme ho! Stejná slova poronesli i Jákobovi synové, když chtěli zabít svého bratra Josefa (Gn 37,20) Jako by se dějiny opakovaly. Josefa bratří zavrhli, ale on je nakonec zachránil. Zavržený milovaný syn zachránil mnohé.
Přímo na vinici vinaři jediného syna chytí a zabijí. V tom můžeme povelikonoční optikou vidět předpověď Ježíšovy smrti. Pak jeho tělo vyhodí za kamenný plot vinice. Místo aby syna respektovali, tak ještě jeho mrtvolu zneuctili. Ponížili jej, co to nejvíc šlo – odepřeli mu právo na pohřeb.
Ježíš se svých posluchačů ptá: Co udělá pán vinice? Sám si hned i odpoví: Přijde, zahubí nájemce a dá vinici jiným. Bůh přijde a provede soud. Zahubení správců však neznamená současně i zánik vinice, tedy Izraele. Tu dá novým nájemcům. Nechme stranou, zda tito noví nájemci jsou nově vznikající církev či nikoli. Jedno je však jasné – Ježíš dává výstrahu. Varuje je před usurpováním si pravomocí, které nám nenáleží a před odmítnutím Ježíše jako definitivního Božího vyslance.
Ježíš otevírá naše oči, abychom viděli, žač máme děkovat Bohu. Bůh s námi lidmi uzavřel novou nájemní smlouvu – novou Boží smlouvu, jíž se stáváme jeho lidem. I ty podmínky v ní jsou nové, jiné. Nemusíme platit žádné nájemné, žádný poddíl z toho, co v životě získáme. Ta smlouva vypadá tak, jak vypadá, jen díky Ježíši Kristu. Ano, tehdy byl zabit, ukřižován, vstal zmrtvých. Dnes vládne v Božím království. Kámen, který stavitelé zavrhli se stal kamenem uhelným. Tím nejdůležitějším kamenem celé stavby. Kdyby tam nebyl, tak by se celá naše lidskost zhroutila. Kdyby tam nebyl, tak by nám Bůh počítal vše, co jsme kdy kde zkazili. Bůh se pro nás rozhodl jako první. Uzavřel s námi smlouvu. Poslal za námi svého milovaného Syna. Teď je na nás, jak s jeho důvěrou naložíme.
Náš nebeský Otče, prosíme, dej, ať Tvého syna přijímáme do svých životů. Ať jej neodmítáme, nevyháníme. Ať pochopíme, že to s námi myslíš dobře. Amen.