Bylo nebylo, jednou přišel jakýsi farář na návštěvu k jednomu sedlákovi. Uvítal ho krásný statek – všechno na svém místě, všude pořádek, prostě nádhera. Ve stájích stála spousta zdravých zvířat a na polích čekala bohatá úroda. Byl to krásný pohled. Najednou farář zvážněl a řekl sedlákovi: „Víš, komu za to všechno vděčíš?“ Sedlák odpověděl: „Ano, Pánu Bohu, to on mě tak bohatě obdaroval.“ Pak sklonil pohled k zemi a ještě dodal: „Ale, pane faráři, měl jste vidět, jak ten statek vypadal, když tu ještě hospodařil jenom sám Pánbůh.“
Tento krátký příběh se mi vybavil, když jsem četla podobenství o rozsévači. Rozsévač vyšel na pole. Nebylo to žádné nekonečné pole, jak je známe z naší země. Bylo to malé políčko, ohrazené kamennou zdí. Něco podobného jste možná viděli na Istrii nebo třeba na ostrově Krk. Půda na něm byla úrodná, ale kamenitá. V odestupech tam rostly olivovníky, v jejichž stínu si člověk mohl v horkých dnech odpočinout. Navíc přes ně vedly i cesty, které využívali pastýři, když hnali svá stáda. Na takovéto políčko vyšel rozsévač. Naučenými pohyby rozhazoval po hrstech setbu a ta dopadala na zem. Ne každé semínko vzešlo. Některé dopadlo na cestu, jiné na skálu, další do trnitého křoví. Těmto semínkům chyběla vláha, živiny či světlo. Tři čtvrtiny toho, co rozsévač zasel nevzešly. Jenom jedna čtvrtina dopadla na úrodnou půdu a přinesla úrodu. To je teda fakt bída, řekneme si, zbytečná práce.
Ježíš rozséval Boží slovo. Šly za ním zástupy. Byl slavný. Ze všech stran se k němu hrnuly davy lidí, kteří ho chtěli slyšet. Skupina učedníků s ním ůstávala stále. Věřili mu, čekali od něj záchranu, milovali jej. Jiní přišli jen na jeden den ze zvědavosti. Chtěli poznat toho slavného rabiho, o němž toho tolik slyšeli. Další mu provolávali slávu jako nějaké superstar. Pak tu byli skeptici, kteří si jen chtěli udělat obrázek, co se kolem toho Ježíše děje. Byli tu i farizeové, kteří čekali, až udělá nějakou chybu, aby toho mohli využít proti němu. A před tímto davem Ježíš kázal. Vlastně kázal o účinnosti kázání. On sám je rozsévač, který rozsévá Boží slovo. Říká nám, nakolik je kazatel úspěšný a posluchači jeho zvěst přijmou. Nakolik je on sám úspěšný v oslovování posluchačů evangeliem. Nakolik mohu být já jako kazatelka úspěšná. No, když se nad tím zamyslím, nevím, zda bych to neměla zabalit... Ne, teď vážně, vraťme se k textu.
Semínko, to je opravdu podivuhodná věc. Je v něm skryta obrovská energie a plán na novou rostlinu. Když vyklíčí a má dobré podmínky, dostatek světla, vláhy a živin k růstu, tak z něj vyroste rostlinka nebo třeba strom. A podobný zázrak se děje i s Božím slovem. To je také takovým semínkem, v němž je ukryt Boží plán s námi lidmi. I Boží slovo je nabyté energií, která jen čeká, aby mohla začít působit. Tato síla, kterou v sobě nese evangelium, se v řečtině jmenuje dynamis. Dalo by se říct, že v člověku působí jako dynamit. Stačí k ní znát heslo. To zní: jsou ti odpuštěny všechny tvé viny. Když tato síla začne působit, tak my lidé můžeme jenom žasnout a děkovat Bohu.
Ale i s Božím slovem je to jako s tím semínkem. Musí padnout na úrodnou půdu lidského srdce. Když je srdce pro Ježíše otevřené, tak semínko vyklíčí. Avšak, když narazí na lidskou pýchu a odmítnutí, tak z něj nic nebude. Nebude nic s odpuštěním vin, láskou a věčným životem. Nebude žádná úroda. Když se vrátím k tomu výčtu Ježíšových posluchačů ze začátku mého kázání, tak jeho odpůrci jsou tou cestou, na níž bude semínko rozšlapáno, Boží slovo zničeno. Ti povrchní Ježíšovi fanoušci jsou skálou – jakmile se vyskytnou překážky, jakmile následování nebude zábavné, tak odpadnou. Boží slovo v nich nedokáže zapustit pevné kořeny. Děje se to dodnes. Pro někoho je těžké být součástí křesťanské minority, odolávat nepříjemným komentářům svého okolí. Nevydrží, odpadne. Další si chtějí řídit svůj život po svém, ne jít tam, kam je vede Ježíš – u nich padne Boží slovo do hustého křoví. Jejich srce je plné starostí o život, o peníze a také hledání zážitků. Pro Boží slovo už tam nezbývá prostor. Když semínko Božího slova vyklíčí na úrodné půdě lidského srdce, tak z něj vyroste víra. A té se bude dobře dařit ve společenství. Tam najde výživu, pro svůj další růst. Potom to semínko vydá stonásobně úrody. I přes ty ztráty na začátku bude nakonec sklizeno víc, než bylo zaseto.
V Ježíšově podobenství jde o Boha, o jeho Slovo, o to, jak s ním lidé naloží. Ježíš nevyhrožuje: Dávej si pozor! Když s Božím slovem špatně naložíš, budeš ztracen stejně jako ty ¾ zasetého zrní. Spíš mě motivuje, abych do svého každodenního života pustila Boha, spolehla se na něj. Když to udělám, tak bude i ta úroda. Když to udělám, tak nemusím přemýšlet, do které z před chvílí zmíněných skupin patřím já nebo bratr/sestra, který/á sedí vedle mě v lavici. Pak si mohu přiznat, že někdy pochybuji, jindy překypuji nadšením, jednou bych se pro druhé roztrhala, podruhé klesám únavou a chci jen svůj klid. Pak si mohu přiznat, že z každé této půdy je ve mně kousek. Kousek křoví a bodláčí, kousek udupané cesty, kousek skály i kousek úrodné půdy. Někdy mě přemohou každodenní starosti. Někdy mi chybí na vytrvalosti nebo na důvěře v Boží moc. Ale jindy nechám Boha, aby mě proměňoval, nechám se jím vést. Spolu s Ježíšem řeknu: Děj se Tvá vůle.
Potom se ze mě, z nás stane úrodná půda. Budeme jako učedníci, jimž Ježíš říká: Vám je dáno poznat tajemství Božího království. Porozumíme Božímu slovu a to přinese ovoce. Nemusíme mít strach. Rostlinku víry dostáváme od Boha v jeho Slovu. Je to taková malinkatá sazenička, která právě vyklíčila. Chce v nás řádně zapustit kořínky a vyrůst. Rozrůst se. Víra k nám přichází jako Boží zázrak. Jako klíčící semínko v jeho Slovu. Stejně jako semínko v sobě ukrývá všechny živiny, které potřebuje pro začátek, všechnu sílu. My nemusíme udělat nic. Stačí jen otevřít srdce a nechat do něj toto semínko zapadnout. Potom jistě přinese úrodu. Otevřeme tedy svá srdce a uši Božímu slovu. Kdo má uši k slyšení, slyš.
Pane, Tvé Slovo je jako semínko, které chce vyklíčit v našich srdcích. Dej, ať v nich najde úrodnou půdu. Dej, ať v nich zakoření a přinese úrodu, kterou očekáváš. Amen