Kázání: Lk 8,26-39

1. ledna 2023

Kázání: Lk 8,26-39

 

Kde je váš Betlém? Kde hledáte čerstvě narozeného Spasitele? Pastýři se vydali do Betlémské stáje. Byli zvědaví. Chtěli být při tom? Ale kam jdeme my? V době, kdy jsem ještě studovala, jsem se v době Vánoc a Nového roku nejvíc těšila do kostela. Biblické slovo, modlitby, zpěv, společenství kolem společného stolu, to mi dávalo sílu. Tam jsem nacházela radost, jistotu, bezpečí. Doma to bývalo napjaté. Pokus o dokonalé rodinné Vánoce vždycky ztroskotal. Přišly hádky. Otevíraly se staré rány. Možná to znáte také. Možná jste se i tyto svátky cítili osamělí v kruhu svých blízkých. Cítili jste se jako myš, která je v místnosti sama s kočkou. Není tam žádná díra ve zdi. Není možnost úniku. Nemůže domů, kde by se schovala, schoulila do klubíčka. Cítí se sama, opuštěná, vydaná napospas.

 

Podobně se asi cítil i onen posedlý muž v Gerase. Byl posedlý démony, nenosil oblečení, nebydlel v domě. Potkat ho na ulici, tak ve strachu přejdeme na druhou stranu. Jeho příbuzní a sousedé se ho také báli. Báli se jeho agresivního chování. Četli jsme, že jej spoutávali řetězy a okovy, že jej hlídali, ale on i přesto všechna pouta přerval. Nedokázali mu pomoci. Nedokázali se před ním ochránit. Nakonec jej vyhnali z vesnice. Od té doby žil onen muž na hřbitově, na místě určeném pro mrtvé. A právě tam za ním přišel Ježíš. Přišel jenom kvůli němu. Kvůli pohanovi, který o Bohu Izraele nevěděl vůbec nic. Přišel do jeho trápení. Ten nemocný muž, místo aby jej uvítal, se na něj obořil: Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Žádám tě, abys mě netrápil. Svírala jej beznaděj. Točil se v bludném kruhu svého zoufalství. Neviděl cestu ven. Jeho volání bylo podobné jako, když Šimon, zírající na sítě přeplněné rybami, odhání Ježíše se slovy: Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.(Lk 5,8) Posedlý muž si plně uvědomuje, jak je na tom špatně. Rozpoznává, kdo je Ježíš. Ví, že si nezaslouží Jeho náklonnost, jeho pomoc. Je nečistý v blízkosti svatého. Setkání s Ježíšem v něm ještě prohloubí pocit beznaděje, uvědomění si, jak bídně na tom je. Setkání s Ježíšem prožívá jako vnitřní trápení. Proč jej jen Ježíš trápí? Ale on jej nechce trápit. On jej chce zbavit jeho démonů.

 

Ježíš se na něj zahledí – zahledí se na mě - a ptá se: Kdo jsi? Co tě trápí? O čem přemýšlíš? Co ti nedá spát? Co tě posedlo? Jak se jmenují ti nájemníci, co se k tobě nastěhovali a roztahují se v tvém domě, že v něm není místo pro Boha? Chci ale vědět, co se mnou je? Upřímně, ani ne. Raději zavřu oči před pravdou a budu si chránit svůj vlastní obraz sebe. Uteču před pravdou. Zavřu dveře před tím, kdo mi chce pomoci. Zavřu dveře před tím, kdo chce vyhnat ty squattery, co mi obsadili dům a nenechali v něm žádné místo pro Boha. Ale Ježíš to tak nenechá. Klade další a další otázky. Jde přímo na tělo. Proč se cítíš nahá? Proč jsi neklidná? Kvůli čemu se cítíš osamělá? Kdo jsou ti nájemníci ve tvém domě? Jeho otázky mě navádějí k pochopení toho, co se se mnou opravdu děje. Pomalu chápu, že mohu být zachráněna.

 

Ježíš vyhnal všechny ty, kteří se zabydleli v srdci posedlého. Všechny ty, kteří ovládali jeho mysl, jeho život. Připravil si jej jako dům sám pro sebe. On nechce žádné spolubydlící. On nás chce celé. Nechce se o nás dělit s našimi starostmi, problémy, zraněními, klamnými představami o tom, jací jsme. Ale … chceme to my? Dokážeme ho přijmout? Vyjádřit radost z toho, že se k nám rozhodl nastěhovat? Nebo mu nabídneme jenom spolubydlení? Hele, Ježíši, místa je tu dost. Mé srdce je panelák s mnoha byty. Můžeš si vybrat, který chceš, který se Ti nejvíc líbí. Jsem moc ráda, že se ke mně chceš nastěhovat, ale musíme si pro jistotu ujasnit pravidla. Žádná diskotéka, žádné hlasité chvály. A budeš pravidelně vynášet odpad, jo? A taky mi necháš nějaké soukromí. Nebudeš furt za mnou chodit jako ocásek. Ježíš ale takovouto nájemní smlouvu podepsat nechce. Nepřistoupí na ni. Chce nás celé. Se vším všudy. Chce být ten jediný nájemník v našem domě.

 

A navíc celá ta záchrana něco stojí. V biblickém příběhu stála stádo vepřů. Skočili ze skály a utopili se. Skončili v nejhlubším podsvětí a tam zůstanou až do posledního soudu. Tak to chápali Židé. Stádo vepřů, to už byl nějaký majetek. Bylo obětováno pro záchranu jednoho jediného člověka. To ty ostatní lidi v Gerase vyděsilo. Prosili Ježíše, aby obec okamžitě opustil. Báli se, oč by ještě mohli přijít. Když mě, když vás Ježíš zachraňuje, tak to něco stojí. Uvědomuji si to? Jsem ochotna tu cenu zaplatit? Jsem ochotna zaplatit cenu za záchranu svého přítele/své přítelkyně? Jsem ochotna investovat své peníze, čas, energii? Ježíš tím testuje, jak moc vážně jej bereme. Zachrání nás až tehdy, když sme ochotni mu dát část svého života. Zachraňuje nás až tehdy, kdy je to pro nás opravdu důležité, až když se mu plně vydáme a podřídíme.

 

Milé Sestry, milí Bratří, máme rádi dobré sliby, pozitivní předpovědi. Je začátek kalendářního roku a my bychom rádi věděli, co přinese. Stačí otevřít kterékoli noviny, pustit si rádio, zapnout internet a hned narazíme na různé předpovědi, horoskopy, věštce bez křišťálové koule. Mnohohlas, který nás chce nalákat na svou stranu. Bůh však chce, abychom poslouchali jenom jeho. Abychom nechali ve svém srdci bydlet jenom jej. Proto poslal na svět Svého Syna. Proto se náš Spasitel narodil v Betlémě. Jde mu o každého z nás. O věřícího i nevěřícího. Radujme se, že máme tak dobrého pastýře. Pastýře, který za nás bojuje. Který má pro nás Slovo plné předpovědí, na které jediné se máme spoléhat a věřit mu celou silou své víry. Poslouchat jeho varování. Brát vážně jeho zaslíbení. Pán Bůh věděl že Izrael měl problém mu plně důvěřovat. Ví, že stejný problém máme i my dnes.

 

Pastýři chtěli být narozenému Spasiteli co nejblíž, došli tedy do Betléma. Pro nás je dnes Betlém místem naší touhy. Můžeme jej hledat a nacházet na různých místech. Může být v kostele, v tiché modlitbě, pro posedlého byl na hřbitově. Jedno však zůstává – Betlém je místem mého osobního setkání se Spasitelem. Kde je váš Betlém? Víte zhruba kterým směrem se vydat? Ať už najdeme svůj Betlém na nějakém místě nebo uvnitř sebe, můžeme společně začít s radostí zpívat:

Jdu klanět se ti k jeslím sám,

 můj Pane, dárce žití,

 a nesu ti, cos daroval,

 číms naplnil mé bytí:

 své srdce, duši, tělo, krev,

 svou mysl, sílu, ducha, zpěv,

 vším ctím tě, děkuji ti. Amen.