Příběh, který jsme právě slyšeli by se hodil spíš do času letních prázdnin než do deštivého ledna. Moře, pláže, teplá voda, lodě, rybáři, ale vlastně i ta bouře. V jednu chvíli idyla a o moment později nezůstane kámen na kameni. Podobně si asi připadali i Ježíšovi učedníci. Celý den byli s Ježíšem a davem jeho posluchačů na břehu jezera. Všichni už byli unaveni. Nastoupili na loď. Vzdálili se od břehu. Dav pronásledující Ježíše byl najednou v nedohlednu. Konečně nastala chvíle klidu. Znavený Ježíš usnul. Potřeboval nabrat nových sil. I učedníci odpočívali. Možná probírali, co se stalo v uplynulém dni a co je čeká zítra. A najednou se strhla bouře.
Na rozdíl ode mne nebyli učedníci, nebo alespoň většina z nich, suchozemské krysy, ale zkušení rybáři. Hned si spočítali, která bije. Zkušení rybáři obvykle nepropadají panice. Nyní se to však stalo a to je co říct. Člověk nemusí být na moři, aby se setkal s bouří. Stačí pár kilometrů velká vodní plocha. Vítr řádně zafouká a rozbouří hladinu. Bydlela jsem 8 let u Neziderského jezera, u „vídeňského moře“, jak mu někteří škololibě přezdívají. Má max. 2 km na šířku a 30 km na délku. Jednou při orkánu ukázalo jezero svou ničivou sílu. Ze zakotvených lodí udělalo palivové dříví, kovové části byly přelámány. Vítr zpustošil pláže, vytrhal stromy, rozebral střechy domů. Bylo zcela nad mou představivost, že se na této přerostlé louži může něco takového stát. A podobnou situaci zažili očividně učedníci. Byli na jezeře. Všude kolem zuřila silná bouře. Oni se báli o život a Ježíš klidně spal. Byl unaven. Potřeboval nabrat sil. Bouře ho zatím neprobudila.
Učedníci už viděli, jak je splachuje příští vlna z paluby. Rozhodli se probudit Ježíše. Není jasné, zda proto, aby se neutopil ve spánku – když už má zemřít, tak ať o tom aspoň ví, ne? Nebo, jestli jej vzbudili proto, že od něj očekávali pomoc, nějaký ten zázrak. V Bibli máme tento příběh zaznamenaný hned třikrát. A pokaždé trochu jinak. U Lukáše k němu volají v beznaději: Mistře, mistře, zahyneme! U Marka mu vyčítají: Tobě je jedno, že zahyneme? A u Matouše jej de facto probudí modlitbou: Pane, zachraň nás nebo zahyneme!A vlastně je jedno, jak se to tehdy odehrálo. Všechny tyto tři možnosti nám nastavují zrcadlo, jak se chováme v okamžiku krize, v okamžiku ohrožení života. Důležité je jenom to, ke komu se nakonec obrátíme s důvěrou, u koho hledáme pomoc.
Bouře, která občas zasáhne do lidského života, může mít mnoho podob. Nemusí jít jenom o nebezpečné vlnobití, zemětřesení či jinou přírodní katastrofu. Paniku a strach může vyvolat i nemoc, životní krize, finanční problémy, strach z budoucnosti přiživovaný množstvím katastrofických zpráv a scénářů, jichž je plné zpravodajství a jež slyšíme i denně na ulici. V té chvíli se ukáže, jak pevná je moje víra. Každý zareaguje jinak. Vzpomínám si na dobu, kdy se jedna moje dobrá kamarádka rozváděla. Její manžel jí dělal ze života peklo na zemi.Ona mi tehdy řekla: Vy křesťané to máte dobré – pomodlíte se a všechny problémy za vás vyřeší Bůh... Hmm, zajímavá představa. Možná už jste se někdy s podobnou reakcí také setkali. Ale Bůh není automat na řešení problémů. Do modlitby zformuji, co mě trápí… cink a ven vypadne řešení. Sama nemusím nic dělat a už na mě čeká zametená cestička a život jako procházka růžovou zahradou. Ne, tak to určitě nefunguje. V takového Boha já nevěřím.
Člověk by rád rychlé, bezbolestné řešení, zázrak na počkání. Když Bůh nesplní moje požadavky, tak se mu pomstím a vymažu jej ze svého života. Ale takto to v životě nechodí. Když přijde těžké období, nezbývá nám než jím projít a prosit Pána o sílu. U Jakuba čteme (1,12n): Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. A hned také varuje: Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho zkouší Pán.
Když se mi sype život jako domeček z karet, nedokážu situaci správně posoudit. Proto Elífaz Témenský (nejenom) Jobovi připomíná (Jb 22,10n): … náhlý strach tě plní hrůzou, pro tmu nevidíš a spousty vod tě přikrývají. Ano, vše vidím černě. Už nedokážu rozpoznat, že se tato černá ve skutečnosti skládá z velikého množství jiných barev. A také nevnímám, že bych černou nemohla vidět, kdyby ve skutečnosti nebyla na pozadí světla. Světla, jehož zdrojem je sám Bůh.
I žalmista volá v úzkosti (Ž 22,2n.20):Bože můj, Bože můj, přoč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci… Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc!Job sice zrovna Boha nerozpoznává, nevidí Boží odpověď na svou modlitbu, ale Boha proto nezavrhuje. Obrací se k němu znovu s nadějí, s důvěrou. Nepropadá zoufalství, přestože vše zrovna vypadá jako bludný kruh, z nějž není cesta ven. Čím více úzkosti, tím více fantazie – a naopak. Člověk nemůže vědět, co mu přinese budoucnost, ale zároveň nemůže budoucnost jen tak nechat být. Zoufat si by v tomto okamžiku znamenalo zanechat všech nadějí. Ale, když věřím, mám pocit, že je možné žít. Kde je Bůh, tam existuje vždy možnost změny. Kde je Bůh, tam je naděje. Tak to cítí i žalmista.
Proto se - podobně jako učedníků – i nás Ježíš ptá (v.25): Kde je vaše víra? Ano, protikladem úzkosti je víra. Protikladem beznaděje je naděje. A protikladem prázdnoty je láska.1 Nezáleží na tom, co vidím, ale jak to vidím. Ikdyž zrovna Boží odpověď nevidím, neznamená to, že mou modlitbu nechal Bůh bez odpovědi. S odstupem času mohu rozpoznat, že mě celou dobu podpíral, že mi dodával sílu. Někdy s odstupem poznám, že jsem poté, co jsem touto bouří prošla, silnější než před tím. Že má víra je „dospělejší“ než před tím. Že si méně kladu podmínky a jsem ochotnější přijímat to, čeho se mi z Boží ruky dostává.
Učedníci reagovali na bouři na jezeře panikou. I my reagujeme na různé bouře v našich životech panikou. Strach ochromuje. Učedníci byli nějakou dobu bezradní, ale nakonec přeci jenom realisticky zhodnotili situaci – viděli, kam jejich loď míří, že jim hrozí smrt. Báli se, avšak nevzdávali to. Rozhodli se hledat pomoc u Ježíše. On jim nevynadal, že jej probudili. Nevyčítal jim, že se naněj obrátili namísto, aby si poradili sami. Podle Matouše si jenom povzdechl, že jim to tak dlouho trvalo. Přeci jen měli víru. Byla to sice malá víra, ale dost silná na to, aby se dokázala spolehnout na Ježíše. A to se počítá. S námi to není jinak. Když se dokážu/dokážeme spolehnout na Ježíše, bude se mnou/bude s vámi i v mé/i ve vaší lodi. Když se na něj spolehneme, převezme řízení. Ať si potom bouře řádí, jak chce, moje/vaše loď nepůjde ke dnu. Avšak, když Kristus v lodi není, loď se potopí.2
Modleme se:
Pane Ježíši Kriste,
to, že nám dáváš možnost k Tobě volat o pomoc, je pro nás občas již samo o sobě ulehčením ve chvílích, kdy se dostaneme do těžké situace. Ty dokážeš vždy znovu probudit novou naději, utišit každou bouři. Za to Ti děkujeme.
Když strach čím dál tím víc drtí, když už člověk prostě neví kudy dál,
otevírej, Pane, naše srdce, naše ústa, abychom dokázali svou tíseň před Tebou vyznat. Amen.