Pěknou lavinu požadavků na nás Ježíš spustil. Lavina jede z kopce dolů a nabírá na rychlosti a síle. Máme pocit, že nás jistojistě převálcuje. Má cenu se jí postavit? Má cenu před ní utéct? Nebo jde jenom rezignovat? Vždyť je to jak nekonečný nákupní seznam. Jeden požadavek se zdá být těžší než druhý. Jak jen tohle máme naplnit?! A vůbec – jsou ta slova určena i nám nebo pouze Ježíšovým učedníkům kdysi dávno v Palestině? Vždyť mezi jeho dobou a tou naší je obrovská, snad až nekonečná propast. My žijeme v 21. století. Dějiny se vyvíjely a svět je dnes zcela jiný než tehdy. Tak, a co teď s tím?!..
Ježíš svůj proslov začíná slovy: Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Máme nepřátele? Mám já nepřátele? Máte vy nějaké? Někoho, kdo by usiloval o to mně/vám činit zlo, kdo bych chtěl zničit naše životy? Někoho, kdo by nás opravdu hluboce zranil, třeba úmyslně zabil někoho nám blízkého. Doufám, že ne. To by byl pak život opravdu hodně těžký. Přesto jsou (určitě i mezi námi) lidé, kteří něco podobného v životě již zažili. Tací, kteří toho, kdo jim v jejich životě škodil, nečastovali nenávistí, nevraceli mu stejnou mincí. Když se za svého nepřítele modlili a nepřáli mu zlé, tak mu vlastně nedovolili mít nad nimi převahu. Vlastně mu sebrali pevnou půdu pod nohama. Milovat nepřítele – to není nic pro slabochy, to vyžaduje obrovskou odvahu a sílu. Boží sílu, která činí slabého člověka silným. Milovat nepřítele znamená udělat krok směrem k němu, udělat krok přes své hranice, aby poznal, že proti němu nestojí nepřítel, ale člověk úplně stejný jako on. Když však Ježíš mluvil k učedníkům, myslel na ty, kdo se stavěli proti němu a proti křesťanům. Vysmívali se jim kvůli jejich víře, napadali je, zavírali do vězení a někdy dokonce i vraždili. V této situci, díky Bohu, nejsme. Zdá se, že to s tím milováním nepřítele tedy dnes moc řešit nemusíme.
Oddechli jsme si, že se nás to až tak netýká, ale ne na dlouho – hned přichází další Ježíšův požadavek: Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Nechat se od druhého jen tak mlátit! To bych musela být opravdu padlá na hlavu. Od mala přeci slýchám, že se mám bránit. To bych měla na stará kolena měnit? Ale moment - proč mu mám nastavovat druhou tvář?! Abych je měla pěkně červené obě? Ne, ono je to trošičku složitější. Dnes se mlátíme zleva, zprava, jak která zrovna padne. V Ježíšově době však používali páni k bití otroků a stejně tak i oficíři k bití římských vojáků výhradně hřbet pravé ruky. Tím hřbetem pravé ruky jim trefili pravou tvář, čímž je ponížili, potupili. Páni i oficíři tak ukázali, kdo tu vládne. Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší, kápo nejdůležitější… A bylo jasno. Když jim však ten bitý – podle Ježíšova návodu – nastavil levou tvář, vyvedl je z konceptu. Levou tvář hřbetem pravé ruky trefit nedokázali, leda by si ji vykloubili. Trefit by ji mohli tak akorát dlaní pravé ruky, ale to by už byla normální fackovaná mezi sobě rovnými. Proto by nejspíš další rána už ani nepadla. Spirála násilí by byla přerušena. A hle, Ježíš nám tady vůbec neradí, abychom si vše nechali líbit, ale abychom byli odvážní, chytří a kreativní. Všechno je trochu jinak, než se na první pohled zdálo.
Když se to takto má s první částí tohoto verše, tak i v té druhé bude zaručeně nějaký háček. Není zde řeč o nějaké každodenní situaci, ale o přepadení. Třeba někdy večer v temné ulici. Najednou se za mnou ozve: Naval bundu! Ježíš říká, že dotyčnému mám dát ještě víc, než po mně požadoval. I tady jde o moc nad druhým. O to, zda budu či nebudu obětí. Dát lupiči nejenom bundu, ale sundat si i svetr, to už vyžaduje odvahu. Vyžaduje to mnohem víc odvahy, než z místa co nejrychleji utéct. Ježíš po nás opět chce aktivní chování, jiné než bychom si představovali.
Třetí Ježíšův příklad je o nouzi: Čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. Každou chvíli mi na faře někdo zvoní: Paní farářko, nepůjčila byste mi 2 stovky? Potřebuju na vlak do Plzně. Za měsíc tu budu zpátky, to už budu brát a všechno Vám vrátím. No, upřímně, při pohledu na dotyčného mi je jasné, že nic nevrátí. Dělá jakoby byl bez peněz poprvé, přičemž, nakolik mi paměť ještě slouží, už tu byl před časem se stejnou historkou. A tento týden je tu již potřetí. Možná je pro něj příliš těžké přiznat pravdu. Přiznat sám sobě, že je žebrák. Místo toho tvrdí, že si chce jen půjčit. Nechce mě náhodou okrást? Když mu odmítám dát, přitvrdí, nechce si nechat zavřít dveře před nosem. Povídá, že už byl na katolické faře, ale kolega měl jenom tisícovku, ale tu mu do ruky nechtěl dát do ruky, aby ji někde rozměnil. Co teď? Mám přistoupit na jeho historku, ikdyž nevěřím, že se s těmi penězi ještě někdy shledám? A nebo mu dát a nečekat nic zpět? Říká: půjč mi, ale myslí si k tomu: ty už víckrát neuvidíš.
Ježíš říká: Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. My však, když půjčujeme, tak čekáme, že se nám půjčené vrátí. Že se nám vrátí i s úroky nebo s nějakým dárkem, jímž dlužník vyjádří svůj dík. Něco za něco. Přesně jak to stojí ve verši 31ním: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. Reciprocita, to je to, čemu rozumíme. To je to, co ovlivňuje naši ochotu pomáhat druhým a navzájem si důvěřovat, dodržovat, co jsme jeden druhému slíbili, respektovat jej nebo ji. Nojo, jenomže potom budeme milovat jenom ty, kteří milují nás, a budeme činit dobro jenom těm, od nichž můžeme očekávat totéž. Ježíš nás má přečtené a říká: Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kteří dobře činí vám, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.
Hezká slova. Jasná. Je tam i něco o odměně. Když pominu odměnu v nebesích, tak proč bychom však měli jednat tak jinak než je běžné? Přinese nám to vůbec něco? Tím prvním důvodem je, že nenávist člověka ničí – ničí ho psychicky a ničí i jeho tělesné zdraví. Nenávist zatvrzuje srdce. Naproti tomu láska srdce změkčuje, což je určitě zdravější. Za druhé se říká, že by se v našich životech měl zrcadlit Kristus. Obyčejné zrcadlo je mrtvé, jenom něco odráží. Odráží nepřátelství, nenávist, nadávky. Když budu naštvaná, budu otravovat všechny kolem sebe. My však, jako děti nejvyššího Boha, máme být jiným zrcadlem, živým zrcadlem. Máme jednat a ne s sebou nechat manipulovat, ne jenom reagovat. Láska nepatří pouze tam, kde je to bezpečné a příjemné. My máme Boží lásku přinášet i do složitých situací, do nebezpečí, do nepřátelství. Evangelista Matouš by po nás rád chtěl dokonalost, všechno to zvládnout jedna dvě (Mt 5,48). To evangelista Lukáš je realističtější. Říká: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. To je ta cesta. Milosrdenství lze trénovat. Bůh nám k tomu dává odvahu. Pománá nám najít pokoj. Zvedá náš pohled od země, posiluje nás. Postupně to s Jeho pomocí zvládáme/budeme zvládat lépe a lépe. Svým jednáním pak přinášíme Boží milosrdenství na zemi. Ano, uznávám, ne vždy se nám to daří. Občas dáme ránu zpět. Občas utečeme. Potom ale o to víc platí: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. A buďte milosrdní i sami k sobě. Důležité je nenechat se přemoci nenávistí a strachem. Vždyť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy. (2.Tim 1,7).
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti za Tvé vedení, za to že nám vysvětluješ, jak máme žít. Dej ať se nezalekneme množství požadavků a slov. Dej, ať se znovu a znovu zamýšlíme nad každým z nich a snažíme se podle nich žít. Uč nás stavět se proti násilí a nenávisti. Uč nás být milosrdnými. Dávej nám Ducha síly, lásky a rozvahy. Amen.