V Německu se traduje z dob DDR příběh o jednom vojákovi. Major seděl večer v hospodě, popíjel pivo a ptal se feldkuráta (vojenského faráře), jestli opravdu věří, že Bůh existuje? Onen farář se nejprve kousl do jazyka, aby neřekl: Samozřejmě, že věřím v Boha. Kdybych nevěřil, to bych tady nebyl, ne? Na chvíli se zamyslel a pak majorovi odpověděl. Začal slovy Martina Luthera: Na co věšíš své srdce, to je tvůj bůh. Chvíli se bavili a nakonec se velice rychle s majorem shodli, že ta věta je pravdivá.
My jsme před chvílí slyšeli příběh o úspěšném mladém muži. Očividně patřil do vedení nějaké rodinné firmy. Navíc byl velice zbožný. Jeho jméno evangelista nezmiňuje. Všichni ho dnes známe jako „bohatého mladíka“. Tento mladý muž přišel za Ježíšem s otázkou, která ho tížíla. Ptal se: Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Co mám dělat, abych se na konci svého života setkal s Bohem, abych došel do toho nového světa? Mladík hledá u Ježíše radu. Ježíšovu odpověď však tak snadno zkousnout nedokáže. Je tvrdá, nekompromisní. Celý ten jejich rozhovor byl hodně těžký. Aby nebyl, když šlo o otázku života a smrti. A vlastně ten rozhovor nakonec ztroskotal. Mladík se sebral a odešel. Byl smutný, ale rozhodnutý, že ta pravda, kterou mu Ježíš naservíroval není nic pro něj. To, co mu Ježíš radil, mu šlo hodně proti srsti. Nepřijal to.
Ježíš mladíkovi radil: Prodej vše, co máš, a dej to chudým. Chudí byli ti, na něž se Ježíš zaměřoval. Ale obecně bohatství nevnímal jako sociální problémem. To by pointou tohoto příběhu bylo, že bohatí lidé se nedostanou do nebe. A my bychom si oddechli: Prima, stejně ty týpky ve značkovém oblečení s vytuněným porchem nemůžu vystát. Že se nedostanou do nebe, to mi je šumák. Ten mladík, co přišel za Ježíšem byl očividně docela fair, nikoho nevykořisťoval. Očividně svůj majetek nezískal pochybnými obchody na hraně zákona. Řídil se desaterem, plnil vše, co mu jeho náboženství ukládalo. Pokud by se takový do nebe nedostal, pak kdo už?
Ježíš nemá zásadní problém s tím, že my lidé něco vlastníme. Každý z nás má doma spoustu věcí. Nejlépe to vidíme, když se musíme stěhovat – to je pak krabic! Svého času vyšla v Německu studie, že průměrná domácnost vlastní 10 tisíc předmětů – u nás to určitě nebude jiné. 10 tisíc předmětů! To je opravdu hodně. Některé jsou důležité, jiné méně, některé mohou být cenné, jiné úplné zbytečnosti. Přesto nás k nim něco váže. Kdybychom je měli prodat, to už by byl pořádný bleší trh! Jsme na tom vlastně jako bohatý mladík. To, co hromadíme, nám dává pocit jistoty a bezpečí. Pocit, že to v životě zvládneme, nezemřeme hlady. Problém začíná, když se místo na Boha spoléháme na majetek. Když vyhraje egománie a dost není nikdy dost.
Bohatství je duchovním problémem. Je velkým nebezpečím pro duši. Četli jsme: Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království. To zní drasticky. Není možné, aby se velbloud vešel do ucha jehly. Už jenom, když si srovnám jejich velikost pochopím, že žádné „možná by to přeci jenom nějak šlo“ nepadá v úvahu. Sebevětší snaha tady nepomůže. Nebude stačit zadržet dech a nebát se trochy bolesti. Prostě to nejde a tečka. Ta představa vyvolává v člověku strach. Určitě zamrazilo i učedníky tehdy, když to slyšeli. Určitě i oni si – stejně jako my – uvědomili, že na tom nejsou o nic líp než ten mladík. Bohatství činí člověka slepým, nevidí pak Boha. Bohatství odvádí člověka od Boha. Tam nepomůže ani puntičkářské dodržování všech náboženských předpisů. Člověku vlastními silami není možné dojít k Bohu. Jde to pouze skrze Boží milost. Jde to pouze tehdy, když se plně odevzdáme Bohu. Otázka: Co musím udělat?, ztrácí na významu. Tady jde jenom o Ježíše a jenom o milost.
Ale pořád mi to vrtá hlavou. Ten mladík byl bohatý, zbožný, měl pevný charakter. Určitě byl jedním z pilířů svého sboru. Šel za Ježíšem, aby si s ním promluvil o tom, co jej tížilo. Bral Ježíše jako autoritu. Přesto bylo něco špatně. Mluví se tu o bohatství. Ale jsou to bohatství jenom peníze? Neexistují i jiné věci, které nejsme schopni odložit a vydat se plně Bohu, vydat se plně Ježíši? Kdybych se dnes pustila sama do rozhovoru s Ježíšem, co by mi asi řekl o mých soukromých bozích? K čemu se upínám? Člověk si nemusí zakládat jenom na svém majetku, na stavu konta, drahém autě, velkém domě a tak podobně. Mohu si zakládat i na vzdělání, kterého jsem dosáhla a všude stavět na odiv své tituly. Mohu si zakládat na své vysportované postavě nebo třeba na svých úspěšných dětech. Mohu si zakládat na nacionalismu a s despektem hledět na všechny, kdo do naší země přišli odjinud. To vše může převzít kontrolu nad mým životem. Toho všeho může být pro mě nemožné se vzdát. Živý Bůh sem nebo tam, skutečným bohem je pro mě potom něco jiného. Svou záchranu, pomoc, jistotu hledám jinde. Tam je centrum mého života.
Do toho zazní Ježíšova slova: Udělej ve svém srdci místo pro Boha! A jsem na tom stejně jako onen mladík, když slyšel Ježíšova slova. Jsem stejně zasažena. Pro něj znamenají peníze tolik jako pro Ježíše jeho nebeský Otec. Pro mladíka je bohatství jeho zachráncem. Pro mě něco jiného. Boží požadavek však zní, že nesmíme mít jiné bohy než Jeho. A Ježíš bojuje o mladíkovo srdce. Chce jej zachránit. Ježíš bojuje i o naše srdce. Bojuje o ně, když naše důvěra v Boha, v jeho moc slábne. Nikdo od nás neočekává, že když dnes vyjdeme z tohoto kostela, vzdáme se všech svých peněz a rozprodáme svůj majetek. V naší společnosti by to nebylo znamením zbožnosti, nýbrž znamením blbosti. A navíc – košíček na sbírku by pak byl každou neděli prázdný. Z lidí, co nic nevlastní, žádná bankovka nevypadne.
Důležité je v důsledku to, nač se v životě spoléháme. Na co věšíme své srdce. Peníze mají očividně moc nás uklidňovat, dávat nám pocit jistoty. Umožňují nám bezstarostný život, dobrou lékařskou péči, drahé léky. Když člověk toto má, má pocit, že má pojistku před předčasnou smrtí. Ale nehledě na to, kolik zlatých platebních karet se třpytí v peněžence, před Bohem jsme všichni chudí. Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si z něj ani neodneseme. Majetek nás blíž k Bohu nepřivede. Boží království se přiblíží, když budeme všichni dodržovat Boží zákony, jak je Ježíš mladíkovi vyjmenoval. Potom se stane se svět lepším místem pro život. Ježíš přeci chce pro nás lidi dobrý život. A právě tyto zákony nám v tom mají pomoci. Nejsou tu proto, aby nás připravily o veškerou zábavu. Jsou tu proto, aby nám zabránily žít na účet druhých. Ale to hlavní, co po nás Ježíš chce, je abychom na prvním místě důvěřovali Bohu, abychom se na něj plně spoléhali. Abychom byli jako polní lilie a nebeští ptáci i přesto, že máme mnohem větší potřebu mít pevné jistoty, než měl Ježíš. Chceme vědět, kde budeme v noci spát, chceme mít jistotu, že ze svého platu zaplatíme nájem a uživíme rodinu. Nechce se nám žít kočovný život jako Ježíš. A právě tady se máme od Ježíše co učit o důvěře v Boha, o spolehnutí se na Boží moc a vedení. Bude to dlouhé učení, než dokážeme plně a bez podmínek vyznat: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Ale kdo takto vyzná, kdo takto Bohu důvěřuje, ten projde i jako bohatý uchem jehly. Neexistuje žádný zákaz průchodu uchem jehly pro velbloudy. Nakonec bude záležet na jediném – na důvěře v Boha. Tomu není nic nemožné. Amen.