V Bibli se tu a tam objevují andělé. Jsou takovými Božími posly. Když chce Bůh nějakému člověku něco moc důležitého vzkázat, tak mu nezatelefonuje, ani nenapíše dopis či email, natož aby k němu poslal faráře – On pošle anděla. Nestává se to často, tak lidé s touto možností moc nepočítají. Nepočítala s tím ani Marie. Tehdy byla doma v Nazaretu. Nejspíš uklízela nebo snila o tom, jaká bude její svatba s Josefem. Byla ponořená ve svých myšlenkách a najednou se před ní uprostřed kuchyně objevil anděl. Jmenoval se Michael. Z ničeho nic tam stál a díval se na ni. Úplně se vylekala. Ty jo, co tohlencto má být?! Anděl v kuchyni?! Já jsem snad musela usnout. Tohle není možné! Čtrnáctiletým holkám se přeci andělé neukazují! Zamrkala, ale ten anděl tam stál pořád. Díval se na ni. Otevřel pusu a začal jí něco vykládat. Na jeho slova se musela z počátku hodně soustředit. Mluvil tak nějak divně. Už to, jak ji pozdravil: Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou. Cože jí to říká? Marie si to musela nejdřív v hlavě přeložit do srozumitelného jazyka. Aha, on říká: Dobře, že tady jsi. Dobře, že existuješ. Bůh s Tebou má své plány. Ale proč přišel zrovna za ní. Vždyť je úplně normální holka jako všechny jiné v Nazaretě. Není dokonalá. Má své chyby. Je zamilovaná. Brzy se bude vdávat. Teď si s Josefem zařizují společné bydlení. Vlastní malý domeček. Jakou z něj má radost! A Josef je moc šikovný, dokáže leccos na domě udělat sám. Má teď dobře placenou práci, tak je v pohodě uživí. Prostě Marie je úplně normální holka, jakých jsou ve městě mraky. Tak, co tu dělá ten anděl?!
Co tam dělá? Proč přišel? Pamatujete si to?
Anděl přišel, aby Marii vyřídil vzkaz od Boha: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Eééé?? Cože?! To jako fakt? To přeci není možné! - pomyslela si Marie. Ten anděl asi nebude normální… Vždyť jí je nějakých 14 let! A děti nenosí čáp, tak blbá už taky není! Ne, to nejde! Pak se však nad tím zamyslela ještě jednou a řekla si: Když mohla Alžběta na stará kolena otěhotnět, ikdyž jsme si všichni mysleli, že to už není možné, tak proč by to nemohlo jít i takhle! U Boha prostě není nic nemožné! Chvíli tak přemýšlela a nakonec andělovi odpověděla: Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova. Srozumitelně řečeno: No dobře, tak ať to Bůh udělá, jak jsi řekl. Kdyby tak tušila, co jejího synka čeká!
Marie se prvně radovala, ale pak se jí všechno rozleželo v hlavě. V noci nemohla usnout. Převalovala se na posteli. Jak to jen má říct Josefovi? A co Josef udělá? Nevyhodí ji z domu? Uvěří jí? Měla strach.
Co má Marie říct Josefovi? (možnosti, hlasování)
Nakonec se podle Matoušova evangelia rozhodla říct mu pravdu, jak se vše událo, a děj se vůle Boží. Hele, Josefe, potřebovala bych s Tebou mluvit. Včera se u nás v kuchyni z ničeho nic objevil anděl. Řekl mi, že jsem těhotná, že budeme mít syna. Máme mu dát jméno Ježíš. Jo, a je to Syn Boží. Bude z něj král. Když to Josef uslyšel, div mu nevypadly oči z důlků. Nepřeslechl se? Ne, Marie to opravdu tak řekla! Té fakt muselo hrábnout. Prej těhotná. Vždyť ještě ani neměli svatbu. To není možné! Co teď? No, měl ji sice moc rád, ale asi by měl rychle zrušit zasnoubení, než to na ní bude vidět. Ať si ji hezky vezme za manželku otec jejího dítěte! To ještě stihne, aniž by měla velkou ostudu. Jen ať je rychle z domu. Josef se rozhodl, že danou situaci vyřeší takto, ale to nepočítal s vlezlým andělem. Ten se ukázal i jemu a řekl mu to samé, co Marii. A ještě mu řekl, že si má hezky Marii vzít za manželku a spolu budou kluka vychovávat.
Takže se nakonec oba, jak Josef tak Marie, rozhodli podřídit Boží vůli. Rozhodli se důvěřovat Bohu. Věděli, že ať se stane, co chce, Bůh je vždycky s nimi. Vždycky jim nějak pomůže překonat problémy, které jsou nad jejich síly. Je s nimi, ať už se jim dobře daří, nebo ať jsou úplně v háji. Nic je od Boha nemůže oddělit. Nic je nemůže oddělit od Jeho lásky. Teď čekají miminko, o něž se budou muset postarat. Ještě není na světě a už si jej zamilovali. Udělali by pro něj všechno. A úplně stejně to má Bůh s námi lidmi. Miluje nás jako své děti.
Představte si, že by se dnes v poledne objevil anděl ve vašem pokojíčku. Nebo by seděl v době oběda u stolu. Nebo by najednou stál vedle vás v autobuse. Pozdravil by vás a něco by vám začal by s vámi mluvit. Říkal by: Bůh na tebe myslí. Potřebuje tě. Ano, potřebuje právě tebe, nikoho jiného. Tebe se všemi tvými chybami, se vším, cos v životě zkazil, co se ti nepovedlo. Potřebuje tě přesně tak mladého, jak jsi./Přesně tak starého, jak jsi. Vybral si tě, protože s tebou chce něco podniknout. Jak byste zareagovali?
Myslím, že většinou bychom se asi ptali: Proč právě já? Pročs přišel ke mně do Aše? A proč zrovna na Vánoce? Nespletl sis náhodou adresu, anděli? Nehledals někoho jiného? Já se přeci k ničemu nehodím, s ničím ti nepomůžu. Jsem ještě moc mladá. Jsem už moc stará. Prostě seš určitě na špatné adrese. Ale anděl se nenechá vyhodit ze dveří. Nesklapne podpatky a nevypadne hledat toho správného, tu správnou. Zůstane tam a bude pokračovat ve svém proslovu: To všechno Bůh ví. On tě zná dobře. A zrovna proto si vybral právě tebe. Bohu není nic nemožné. Nechali bychom se přesvědčit? Řekli bychom jako Maria: Tak dobře, ať se tedy děje vůle Boží? Nebo bychom chtěli pokračovat ve svých životech podle svých plánů?
Napadá mě jeden příběh, který s Biblí nemá nic do činění, ale vlastně se sem moc hodí: Jednou byl kdesi seminář pro 200 lidí. Vedl ho jeden strašně známý přednášející. Něco povídal a najednou vytáhl 50ti eurovou bankovku a ptal se: Kdo by chtěl tuto 50tieurovku? Okamžitě šly všechny ruce nahoru. No dobře, dostanete ji, ale nejdřív ještě něco udělám. Vzal bankovku, zmačkal ji, uděl z ní kuličku a ukázal ji svým posluchačům s otázkou: Tak co, chtěl by ji ještě někdo z vás? Okamžitě byly opět všechny ruce nahoře. Dobře, řekl, ale co teď? Hodil zmačkanou bankovku na zem a chvíli po ní dupal, až byla řádně špinavá. Pak se zeptal: Tak co, ještě ji někdo chcete? A opět byly v mžiku všechny ruce nahoře. Když to přednášející uviděl, řekl: Moji milí, teď jsme se společně naučili něco důležitého. Cokoli se s tou bankovkou stalo, pořád jste ji chtěli, protože neztratila nic ze své ceny. Pořád měla a má hodnotu 50 eur.
A v našich životech to funguje podobně. Někdy se nám daří, vše je pěkné, jindy se nic nedaří, vše se vyvíjí jinak, než jsme si to naplánovali. Ať je to tak nebo tak, jedna věc se ale nemění. My na své ceně neztratíme, ani když jsme na dně. Pořád jsme Božím svořením. Pořád jsme milovanými Božími dětmi. Na to nesmíme zapomenout. Vždyť i kvůli nám poslal Bůh Svého Syna na svět. Dal nám možnost nového začátku. Ano, to je to, co máme společného s Marií a Josefem. To je to, co máme společného my všichni, ať už žijeme v rodině, v domově nebo sami. Všichni jsme milovanými Božími dětmi. A Bůh s námi má své plány. Tak jej nechme, aby je mohl zrealizovat. Amen.