Advent je čas čekání. Alespoň tak se to v kostelech říká. Myslím, že i tady Milan už to někdy řekl. Čas čekání… Kde obvykle čekáme?
(u doktora, na zastávce…)
Hele, támhle je autobusová zastávka, tak jdeme čekat!
Čekám, čekám… Na co vlastně čekám? Kdo to ví?
(na autobus, na vlak, na anděla, na Spasitele, na kometu…)
Žila byla jednou jedna Marie. Měla přítele. Jmenoval se Josef. Ve městě Nazaret si stavěli dům. Až ho dostaví, udělají svatbu a pak v tom domě budou vychovávat své děti, které se jim určitě jednoho dne narodí. Plán to byl hezký, ale v jedné věci tak trošku nevyšel. Dům ještě není dokončen, svatba zatím nebyla, ale Marie už je těhotná. Co teď? Co když ji Josef vyžene? Tahle si to nepaplánovala! Hlavou se jí honí všelijaké myšlenky. Neví kudy kam. A najednou má pocit, že v místnosti není sama. Jako by ji někdo sledoval. Vyděšeně se rozhlédne kolem sebe a… Co to vidí? Snad ji šálí zrak! Anděl! To není možné! Jak by se mohl ukázat anděl zrovna jí. Těhotné mladé holce! Ne, to nejde!
Ale ten anděl tam stojí pořád. Hypnotizuje ji svým pohledem. Marie má strach. Opatrně se ho zeptá: Ty seš anděl? Anděl odpoví: Jo. Marie se ptá dál: Jak se jmenuješ? Anděl řekne: Gabriel.
A…, a co tu chceš?, koktá Marie. Anděl: Mám ti říct, že tě Bůh miluje a že se nemáš bát. Všechno bude dobrý. Bůh se o tebe postará. Narodí se ti syn. A nebude to jen tak někdo. Budou mu říkat Syn Nejvyššího a připadne mu Davidův trůn. No, a jen tak mimochodem – nejseš jediná těhule v rodině. V tvé přízni se narodí ještě jeden kluk. Ažbětě. Jo, té postarší paní nad kterou jste všichni zlomili hůl. Víš, u Boha není nic nemožného. Anděl zmizí. Marie tam zůstane stát s otevřenou pusou. Teď musí čekat 9 měsíců, jak se to vyvine, jestli anděl nekecal.
Marie čeká, co bude. Čekání je dlouhé, tak se vydá na návštěvu za Alžbětou. Alžběta bydlí v Jeruzalémě. To je moc daleko. Trošku dál než z Chebu do Plzně. Jak se tam dostane? Celou cestu pěšky, to asi ne. Hmmm. Máme tu naši autobusovou zastávku! Marie čeká. Copak asi přijede?
(autobus, vlak, osel, velbloud…) Hele, tramvaj! Tak to teda ne! Žádné takové! Tramvají Marie nepojede! Pěkně na oslovi, na velbloudovi a nebo pěšky!
Tak děti, vzhůru do Jeruzaléma spolu s Marií! Jdeme! (obejdeme sál podle ukazatelů „Jeruzalém“)
Po nějaké době dorazlila Marie do Jeruzaléma. Nohy ji řádně bolely. Ale konečně před sebou viděla dům, v němž Alžběta se Zachariášem bydleli. Už klepe na dveře. A čeká. Čeká, než někdo přijde otevřít. Snad je Alžběta doma! Marii tak dlouho trvalo, než sem došla. Ale jo, určitě bude! Zachariáš přece pracuje jako kněz tady v chrámě, v tom největším kostele v Jeruzalémě, tak si nemůžou jen tak vzít dovolenou a někam odjet. Marie čeká dál. A už slyší nějaké zvuky zevnitř domu. Po chvilce Alžběta otevírá dveře a obě si padnou do náruče. Tak dlouho se neviděly! Týjo, jak velké břicho už Alžběta má! Anděl nekecal! Obě zajdou do domu. Musí probrat, co je nového. Chvíli si povídají a najednou začne Alžběta Marii žehnat. Mluví o miminku v jejím břiše. Marie se diví a mimčo v břiše ji radostí kopne. Alžběta jí dál žehná. Pak začne Marie jásat a děkovat Bohu. Zajímavě to jejich setkání začalo. Marie zůstane u Alžběty a Zachariáše ještě tři měsíce a pak se vydá zpět domů do Nazareta.
A než se vydáme zpět do Nazareta, povíme si ještě, co se brzy stane v Jeruzalémě. Alžbětino břicho je veliké jako balón. Marie tak velké ještě nemá. No, a když má maminka veliké břicho, tak se brzy narodí miminko. A přesně to se stalo. Alžběta porodila kluka. Ptali se jí, jak se bude jmenovat a ona, že: Jan. Jan? To jako fakt? Tak se přeci nejmenuje nikdo v tvé rodině! Měl by se jmenovat Zachariáš po tátovi! A Alžběta, že ne, že to bude Jan a basta! Tak šli za Zachariášem, že to má jako táta rozhodnout. Co myslíte, že Zachariáš řekl? (odpovědi)
Nic. Nic neřekl. On totiž přišel o hlas. Bůh ho tak potrestal, protože nevěřil tomu, že se jim ještě může narodit miminko! Nevěřil, ikdyž ho o tom informoval sám anděl! Tak mu teď nezbylo než si vzít tabulku a pisátko. A víte co napsal? (jména jako odpovědi) Jan. On tam napsal: Jan. Ne Zachariáš, ani David nebo Jonatan. On tam napsal: Jan. Tak to tedy bude Jan, uznali příbuzní a sousedé. V tom okamžiku Zachariáš začal opět mluvit a chválil Boha, děkoval mu. A mimčo rostlo, a za pár let z něj byl velký kluk.
Tak a teď je čas jít zpět do Nazareta, abychom zjistili co je nového tam. Děti, jdeme! (podle ukazatelů Nazaret obejdeme modlitebnu)
Čas se táhne. Marii roste břicho. Ona čeká, než se jí narodí miminko. Čeká, co se stane potom. Čeká, jestli to bude kluk nebo holka. Jaké bude mít vlásky a jakou povahu. Čeká. Nic jiného jí nezbývá.
A co my? Čekáme nebo pořád někam spěcháme? Dokážeme si v příštích 4 týdnech najít čas na to, abychom se zastavili? Abychom se zamysleli nad tím, co je v našich životech důležité a co ne? Abychom se zamysleli nad svým vztahem s Bohem – jestli po něm pořád jenom něco chceme nebo jestli od něj i něco čekáme? Necháme ho mluvit nebo do něj furt něco hustíme? A, když nám do cesty pošle nějakého anděla, vyslechneme ho, vezmeme ho vážně nebo se mu vysmějeme do očí, cože to tam kecá? Nebo ještě hůř, otočíme se na podpatku a půjdeme si za svým? Bůh má své cesty, jak k nám lidem mluvit. Vždy si najde nějakou cestu. Jednou je to ve snu, podruhé nám odpoví během modlitby nebo řekne, co chce, pomocí textu Písma a jindy třeba tak, že k nám pošle toho anděla. A vůbec nemusí být oblečený v bílých šatech a mít křidýlka. Může třeba vypadat úplně jako ten, kdo sedí vedle mě na židli při bohoslužbách. Může vypadat strará babička, které pomohu s nákupem. Nebo klidně může vypadat jako malé dítě od sousedů. Těch možností je mnoho. Důležité je to, že když chce Bůh se mnou mluvit, vždycky si najde cestu. Najde si ji, protože mu na každém z nás záleží. Všichni jsme Jeho milované děti. Stejně jako Marie a Alžběta tehdy.
Bože, dej, ať se v době Adventu dokážeme ztišit, na chvíli se zastavit a čekat. Čekat na to, až k nám promluvíš. Čekat na příchod našeho Spasitele. Dej, ať dokážeme čekat a spolehnout se na to, že Ty máš v rukou naše životy i celý svět a vše vedeš tím správným směrem, k Tobě. Amen.