Tehdy, o prvních Velikonocích, spěchaly tři ženy za úsvitu ke hrobu, kde byl pohřben Ježíš. Potřebovaly ještě jednou navštívit místo, kde Jej viděly naposledy. Vydaly se do říše smrti. Všechno k nabalzamování Jeho těla měly připravené. Přišly na místo, ale On tam nebyl! Nechápaly. Něco bylo špatně. A navíc i ten těžký kámen vchodu do hrobu byl odvalený. Tak to přeci nemělo být! Hrob měl být zavřený! Ženy dorazily k Ježíšovi. Dorazily k jeho hrobu. Ale dorazily také k živému Kristu? Očividně ne. Hrob připomíná smrt. Kámen, který jej zavírá, odděluje náš svět od podsvětí. Na první Velikonoce se chtěli setkat živí s mrtvými. Ženy nebyly připravené na Ježíšův otevřený hrob. Tak dlouho s Ježíšem chodily, ale přesto vlastně nevěděly nic o Jeho smrti. Nechápaly. Něco se muselo stát ještě před tím, než přišly na místo. Něco, s čím nepočítaly.
Když se něco stane dřív, než my, takříkajíc, dorazíme na místo, přichází obvykle z naší strany nepochopení. A současně s ním přichází ještě něco dalšího – nejlepší Boží řešení. Často si neumíme vysvětlit věci, které jsme sami neovlivnili. I ženy jsou zmatené, neboť to poslední, co viděly, bylo mrtvé Ježíšovo tělo. Myslí si, že vše teď pokračuje od tohoto okamžiku dál. A ono ne! V mezičase zapůsobil Bůh. Ukázalo se, že všichni, i Pán Ježíš, jsou v Božích rukou. Jsme v nich i my. A ani my mnohdy nechápeme Boží úmysly, Jeho pomoc. I pro nás zde proto stojí prázdný Ježíšův hrob. Má umlčet náš strach ze smrti. Má nám pomoci chápat Boží úmysl s našimi životy. Pomáhá nám, abychom pochopili. A pomáhají nám v tom i Boží andělé, nebeští poslové. To oni jsou věrohodnými svědky živého Boha. Připomínají, že hrob nikdy nemůže být příbytkem živých, jenom mrtvých. Podobně to řekl krátce před tím Ježíš, když mluvil o svém nebeském Otci. Řekl, že On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi. (Lk 20,39) Bůh Ježíše Krista vzkřísil. Vzkříšený Kristus je živý a učedníkům se o tom opakovaně dostává svědectví od Velikonoc až po Nanebevzetí. Jak čteme v knize Skutků apoštolských: (Ježíš) jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím. (Sk 1,3) Ježíš není v hrobě. Vidíte, není tu! – říkají andělé. To, co jste viděli, je minulostí. To, co vidíte teď, v tom se ukrývá vaše budoucnost. Není tu – to je Boží výpověď o člověku a o smrti. Je to výpověď o novém životě s velkým N. Ježíš byl vzkříšen.
Na jednu stranu se z Ježíšova vzkříšení radujeme. Považujeme jej za největší událost v dějinách lidstva. Je přeci zárukou našeho spasení, otevírá nám novou budoucnost. Na druhou stranu je však nechápeme. Považujeme je za jakési záhadné dění, které se příčí přírodním zákonům. Stává se tak, že jej lidé bagatelizují nebo i zpochybňují, relativizují. Potom potřebujeme mít pevnou víru, abychom nepodlehli podobným pokušením. To pochopila už prvotní církev. Proto jako svůj nejdůležitější úkol chápala zvěstování Ježíšova vzkříšení. Proto zaznamenávala svědectví těch, kdo se osobně setkali se vzkříšeným Ježíšem. Vždyť i jejich vlastní život byl důkazem toho, jak Ježíš Kristus dokáže znovuzrodit a obnovit člověka. Jak dokáže oživit toho, kdo byl duchovně mrtvý. Jak toho, kdo vyzná své viny a přijme od Něj odpuštění, de facto, vzkřísí k novému životu s Ním. Dá mu živou naději na věčný život.
Apoštol Pavel to sám také prožil. Otevřeně přiznával: Zjevil se i mně! To je ten nejdůležitější argument. Není to žádná informace typu: jedna paní povídala. Apoštol svědčí o tom, co sám zažil. A i křesťanský sbor v Kolosách měl tuto zkušenost. Proto jim apoštol připomíná: Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. (Kol 2,13n) Oni, původně pohané uvěřili – tedy jakoby zemřeli pro svůj dosavadní život a byli vzkříšeni pro nový život s Kristem.
A proč o tom mluvíme? Protože ani v tu neděli, kdy byl Kristus vzkříšen, nestačilo k víře jenom to, že slyšel nějaké zprávy o prázdném hrobě. Dobrá zvěst zněla marně. Byla přijímána s nevěrou a pochybnostmi. Ježíšovi učedníci byli těmi nejsmutnějšími lidmi v celém Jeruzalémě. Radost se jim vrátila až, když se osobně setkali s živým Pánem. To zmizely jejich pochybnosti. Byli naplněni radostí, že jejich víra má smysl a zahrnuje i spasení. Bylo to přesně tak, jak později napsal apoštol do Korintu: Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. (1Kor 15,19n)
Ano, milé Sestry a milí Bratří, na tom stojí a s tím padá i naše víra. Záleží na tom, jestli máme živého Spasitele, nebo zda hledáme jenom mrtvého Ježíše v hrobě. Totiž tam, kde je živá víra, tam se projeví viditelně v obnově života. A k takové víře nás volá velikonoční evangelium. Můžeme se stát novými stvořeními pro Ježíšovu spasitelnou lásku. Amen.