Jób byl zbožný a spravedlivý muž. Od Boha se mu dostalo početné rodiny a slušného bohatství. Během jednoho dne však o všechno přišel. Přišel o dobytčata, osly, ovce i velbloudy. Přišel i o své služebníky, dnes bychom řekli o své zaměstnance, a také o svých 7 synů a 3 dcery. Něco takového si ani nedovedeme představit. Na jednoho člověka je toho víc jak dost. Jób se ani přes to všechno, co se na něj sesypalo, neodvrátil od Boha. Neříkal: Kdyby Bůh existoval, tak by se mi toto nestalo. Zůstal věrný Bohu. Neztratil svou víru, přestože mu Bůh všechno vzal, přestože na něj Bůh seslal nemoc. Satanovi jeho předpoklad nevyšel.
Na první pohled se nám Jóbův příběh může zdát jako vymyšlená pohádka – i proto, že má na konci vlastně happy end. Když se však nad ním hlouběji zamyslíme, uvědomíme si, že takové Jóby máme mezi sebou. Jsou lidé, na něž se problémy a nemoci hrnou jedna za druhou, ale oni i přesto zůstávají věrni Bohu. Tiše nesou svůj kříž. A nejsou to žádní zlí a zákeřní lidé. Jsou úplně normální – jako vy nebo já. Jsou to normální, milí lidé, jen toho musí unést mnohem víc. A když už se zdá, že už se jim nic horšího stát nemůže, přijde na ně další rána.
Na Jóba se to také sypalo ve velkém. Po nějaké době měl pocit, že jej Bůh opustil. A vlastně, že jej i podvedl. Vždyť Jób celou dobu vzorně plnil to, co po něm Bůh chtěl – a teď toto! Činil dobro, ale Bůh se mu odvděčil zlým. Je to, jako kdyby opravdu platilo: každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Jób má pocit, jakoby díkem za všechnu jeho věrnost bylo, že se Bůh od něj odvrátil a poslal jej do pekla. Vkrádá se myšlenka – a co když není problém v Jóbovi, ve mně, co když je problém v Bohu? Bible sice na mnoha místech říká, že když to mezi Bohem a člověkem hapruje, je vždycky chyba v člověku. Člověk je hříšník a rychle se odvrací od Boha, když jde do tuhého. Ale co když tomu tak není? Co když Bůh není tak dobrý a spolehlivý, jak si jej malujeme? Co když se nestará o každého jednotlivého člověka? Co když s námi lidmi hraje nějakou podivnou hru? - jednou nás zahrnuje dobrým, jindy na nás hodí haldu utrpení? Co když Bůh není milující, ale je sadista? Toto podezření opravdu z Jóbova příběhu zaznívá.
Jób se pokouší pochopit, co se děje. Nejprve se snaží podřídit se Boží vůli, ale pak přicházejí jeho stížnosti, obviňování. Obviňuje Boha. Chce spravedlnost a změnit svůj osud. Chce, aby s ním Bůh mluvil. Nechce být trestán bezdůvodně. Myslí si, že má v rukou dobré karty, s nimiž tento spor prostě musí vyhrát. Důvěřuje, že Bůh jako spravedlivý soudce uzná jeho žalobu a zachová se spravedlivě. Teď jenom, jak se Bůh dozví, že s ním chce mluvit? Bůh se někde schovává. Jób ho nemůže najít. Tak rád by s ním mluvil, místo toho se jím cítí opuštěn. Jeho přátelé mu v tom hledání nejsou schopni pomoci. Snaží se jej jen přesvědčit, že něco musel udělat špatně… a když to napraví, tak na něj bude Bůh zase hodný. Říkají mu, že Bůh je milosrdný, ale on to zažívá jinak. Cítí se nejistý. Říká: Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to.
Jób se může točit jak korouhvička na věži, může jít kterýmkoli směrem, ale po Bohu není ani vidu ani slechu. Není po něm ani stopy. Jób je na tom podobně jako Ježíš na Velký Pátek, když zvolal na kříži: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? A nám hned naskočí v hlavách narážky těch, kteří se nám křesťanům tak rádi vysmívají: Nó, a kde je ten tvůj Bůh teď? Proč nezasáhne a nepomůže ti? Kéž bychom to věděli! Jsme na tom stejně jako Jób. Zažíváme mlčícího Boha. Cítíme se opuštěni. Kolem nás se množí „dobří rádci“. Hučí nám do uší podobné věty jako ti tři Jóbovi přátelé. Najednou jsou ze všech strašně chytří hobby-theologové. Místo, aby pomohli, dostávají nás ještě víc do hlubin. Kdo z nás zažil v životě těžké chvíle, ten takové vševědy zná. Oni nerozumí tomu, co prožíváme, zato nás zasypávají hromadou výčitek a nevyžádaných rad. V důsledku jim jde o jediné - aby jejich obraz bezpečného světa zůstal zachován.
Jób je schopen se s Bohem hádat, vyčítat mu. Ale jedno se nikdy nestane – Bůh mu nikdy nebude lhostejný, nebude mu šum a fuk. Jób se k Bohu nikdy neotočí zády. A potom, po dlouhém mlčení, Bůh nakonec promluví. Řekne, že Jób je nevinný, ale neomluví se mu. Neřekne, proč tak dlouho mlčel. Nevysvětlí mu, proč se to všechno stalo. Nepadne ani slovo o oné sázce se Satanem, o níž čteme na začátku příběhu. Místo toho zavalí Jóba spoustou otázek. Ani na jednu z nich Jób nedokáže odpovědět. Přesto tyto otázky něco v Jóbovi promění. Toto setkání s Bohem něm zahladí jeho pochybnosti, žal, utrpení. Toto setkání s Bohem přinese Jóbovi pokoj do duše.
Jsou okamžiky, kdy se cítíme jako Jób. Sedíme zničeni na zemi, držíme se za hlavu. Může to být, když ztratíme někoho blízkého, nebo když těžce onemocníme. Potom nám Jób může být vzorem. Ukazuje nám, že lze Bohu nadávat, obviňovat jej, křičet na něj. Být vůči němu takto upřímý je mnohem lepší než nějaké pokrytectví. Je to mnohem lepší než s Bohem vůbec nemluvit. Jednou před Bohem stojíme jako kající celník, jindy jako spokojený spravedlivý farizeus a jindy jako trpící spravedlivý Jób. Pokaždé jinak. Bůh to ustojí. Po chvíli mlčení k nám opět promluví.
Ježíš na kříži volal: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Vzkříšený Ježíš, když se po setkání s nebeským Otcem ukázal učedníkům, řekl jim: Nebojte se! To je ono – ikdyž nám Bůh neodpovídá, je zde stále s námi, ví o všem, co nás trápí. Když budeme trpěliví, tak k nám nakonec promluví a my spolu s Jóbem budeme moci vyznat: Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Nikde není dáno, že dostaneme odpověď na své otázky, ale setkáme se s Bohem. I Ježíš Kristus také prošel cestou utrpení, aby se s Bohem setkal. Zve nás, nabízí nám, abychom za ním přišli s našimi otázkami, se svým nářkem, žalobami a hledáním. Abychom u něj složili svou zlobu, nenávist a pocit nespravedlnosti. Potom můžeme jít dál v důvěře, že Bůh je silnější než všechna nespravedlnost, ikdyž my to zrovna nevidíme. Ikdyž zrovna nevidíme a nechápeme Boží plán. Potom můžeme spolu s apoštolem Pavlem vyznat: Když je Bůh s námi, kdo je proti nám? (Ř 8,33) Ano, v Ježíši Kristu se ukázalo, že Bůh je zde opravdu pro nás. Změnila se i perspektiva – v životě už nejde o to, kdo nahromadí nejvíc bohatství, kdo si zasluhuje největší úctu. Nejde o to být v právu a silný. Víra v Ježíše Krista nás osvobozuje od těchto nároků, od toho, abychom museli bojovat o to, co nám náleží. Skrze Ježíše Krista dostaneme vše darem a jednoho dne budeme zcela jistě stát v radostné důvěře před milujícím Bohem.
Nebeský Otče, někdy mlčíš a my podléháme falešné představě, že tu s námi nejsi, že nám nepomáháš. Prosíme, dávej nám trpělivost. Dávej nám silnou víru, takovou jako měl Jób, abychom Ti zůstali věrni, ať se v našich životech stane cokoli. Amen.