Právě jsme slyšeli Ježíšova ostrá slova. Hádal se se Židy a nebral si zrovna servítky. Moc nám to k němu nepasuje. K Ježíšovi, který hlásal lásku k bližním, odpuštění a stavěl se proti nenávisti. Ale přesto nám Bible ukazuje i tuto jeho stránku. Ono mu vlastně nic jiného nezbývalo. Musel se vymezovat vůči saduceům a farizeům. A úplně stejně musela svou cestu, svou identitu vykolíkovávat i nově vznikající křesťanská církev. K tomu patří i hádky. Bible nic nezastírá. My lidé to prostě jinak neumíme. Už Starý zákon je plný hádek – hádek mezi bratry, hádek mezi manžely, hádek končících válkou. A v Novém zákoně to není jiné. Jen zbraně nahradilo pero – tedy alespoň většinou. Ale i tak i tam často ještě teče krev, když se pohledy na věc neshodují.
Život Pána Ježíše rámovaly spory. Spory s jeho okolím. Námitky a výhrady se na něj jen sypaly. Těch, kdo mu nemohli přijít na jméno bylo víc než dost. Narušoval jejich kruhy. Narušoval letité zvyklosti. Vykládal si Bibli po svém. Kašlal na tradice. A co víc, obklopoval se podivnými živly. Nechtěl žít konformě se svým okolím. Vystupoval z řady. Nenechal si do ničeho mluvit. Bylo mu potřeba srazit hřebínek, zglachšaltovat ho. Tak to alespoň viděli představitelé židovství – a nejenom oni. Náboženští učenci přeci ovládali Bibli a všechny jiné důležité spisy zezadu až dopředu (tedy z našeho pohledu, neboť hebrejština se čte zprava do leva). Znali každé slovíčko, každé písmenko. Věřili v Boha. Byli přesvědčeni, že jejich pohled na věc je ten jediný správný. A do toho přijde Ježíš a říká jim: Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a písma svědčí o mně. (v.39)
Číst Bibli lze různými způsoby. Nejhorší je, když si z ní vytrháme verše, vyložíme si je po svém a vytvoříme z nich předpisy. Před každý takový verš nebo půlverš dáme paragraf. A najednou je z toho zákon. Je to neměnné. Všichni se podřiďte. Slova a věty žijí od tohoto okamžiku svým životem. Živý Bůh se ztratil. Nezbylo už na něj místo. Zbyly jen příkazy, zákazy, seznamy povinností a tresty. Bible už není svědectvím o cestě Božího lidu, svědectvím o vztahu s Bohem – teď je z ní zákoník. Radostnou víru nahradí strach. Strach, že něco opomenu. Strach, že něco špatně pochopím. Strach, že nebudu žít podle Božských pravidel a pak budu zatracena. Radost z Boha zmizí a zbydou jenom obavy o vlastní bezúhonnost. Takovou víru ale po nás Ježíš nechce. Taková představa Boha se mu příčí. Boha nevtěsnáme o paragrafů. Zoufalou snahou o dodržování všemožných pravidel si přístup k věčnému životu nezískáme. Zdoj života není v napsaných, vytištěných písmenkách. Zdroj života je v Kristu.
Ježíš řekl: Písma svědčí o mně. Ukázal nám, že my všichni jsme bez výjimek Božími dětmi. Bůh je naším nebeským Otcem. Jemu máme důvěřovat. Jeho máme milovat. To ostatní potom dostaneme navíc. Na to ostatní dojde řada. Láska k Bohu – to je to klíčové, na tom vše stojí. Bez ní do Božího království nedojdeme. Proč si vymýšlet nějaké okliky? Proč vymýšlet seznamy toho, co je třeba splnit? Copak Bůh je jako učitelka na základní škole, která dává černé puntíky za zapomenuté pomůcky a úkoly? Právě proti těmto našim překrouceným a osekaným obrazům Boha Ježíš bojuje. Nebojuje za sebe. Bojuje za Boha. Za Boha, který přemáhá strach a zve k životu v lásce. Za milosrdného Boha, který je naším milujícím Otcem. Milujícím Otcem, který nás přijímá takové, jací jsme – se všemi našemi chybami a slabostmi, se všemi nedokonalostmi.
Tento boj je pro Ježíše důležitý, proto si to nenechá jen pro učedníky. Pustí se do hádky. I evangelistu Janovi to stojí za to, aby tu hádku zaznamenal. Jan byl Žid stejně jako Ježíš, Petr i Pavel, ale hlásil se ke křesťanství. Hledal svou novou identitu, potřeboval se vymezit vůči svému okolí. Nemyslím, že bychom na tom dnes byli jinak. Ježíš vyčítá svým protivníkům, že v sobě nemají lásku. Vyčítá jím, že oslavují jen sami sebe a nehledají Boha. Také se vymezujeme vůči těm kolem nás. I dnes hledáme svou identitu, cestu, kam má naše církev směřovat. Také bychom rádi zakonzervovali staré zvyklosti. Neměnné nám dává jistotu. Reformační heslo církve: semper reformanda (církev musí být stále reformovaná) jakoby bylo zapomenuto. Pilně prohledáváme písma, abychom našli verše, které podpoří naše názory a postoje. Ve slovech chceme najít věčný život. Nevidíme však, že všechny ty texty ukazují k Ježíši Kristu. K tomu poslanému od Boha, ukřižovanému a vzkříšenému. K tomu, který je chlebem života a světlem světa. Zapomínáme, že máme milovat stejnou láskou, jakou miluje nebeský Otec nás. Že si nemáme vybírat koho budeme milovat. Že nemáme soudit, protože soud patří Pánu Ježíši. Že tu máme být jeden pro druhého. Tu najednou vyrůstá dělící zeď mezi námi a Bohem. Na jedné straně je Bůh Otec a Ježíš a na druhé my.
Celý náš život je plný Božích znamení. Bůh nás vede (tedy pokud se jím necháme vést) a proměňuje. Přesto však zůstávají hádky a neshody. Ono ne vše, co nás obklopuje je dobré. Musíme rozlišovat mezi dobrým a zlým. Musíme mezi tím rozlišovat tady a teď. Ne v minulosti, ne v budoucnosti, ale nyní. Bůh působí v tomto okamžiku a dává nám množství darů. Mnozí naši bližní jsou svědectvím toho, že Duch Boží působí skrze nás lidi. To, že žijeme v přítomnosti nás nevede k nám samým, k nějakému egoismu. Vede nás to k Bohu, který se zjevil v Kristu Ježíši. K Bohu, který je stále s námi. Vede nás to k poznán Jeho lásky. Jan staví proti sobě víru a nevěru, světlo a tmu, život a smrt. Nestačí to tak napůl. Nestačí, že si to v církvi uděláme pěkné a budeme se potlapkávat po ramenou, jak jsme dobří. Ježíš říká: Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. (v.39n) Nejsme stejní jako ti židovští vzdělanci tehdy? Nehledáme také věčný život mezi verši Bible? Neděláme si z ní zákoník? Snažíme se směřovat k dobrému cíli, ale nepřehlédneme cestou Krista. Zastavme se, zamysleme se nad tím, aby i nám pak neplatila výčitka: Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Nečekám slávu od lidí. Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu. Přišel jsem ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete. Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte!
Jak tedy máme Bibli číst, abychom v ní, abychom skrze ni nalezli život? Jak ji číst tak, aby nás Duch Boží oživoval? Ježíš říká: Život budete mít jen tehdy, když poznáte, že Písmo, i knihy Starého zákona, vypovídají něco o mně – a jenom tehdy, když toto použijete jako klíč, budete Písmu rozumět. K tomu se později vrátil i Martin Luther, když říkal, že vše, co chceme z Písma následovat, musíme poměřovat Kristem. Co se počítá, nejsou jednotlivá slova, jednotlivé verše. Důležité je, jestli mé chování, mé životní postoje odpovídají tomu, co učil Pán Ježíš. Jestli dovolím Bohu, aby mě vedl mým životem.
Pane Ježíši Kriste, prosíme, sesílej nám Svého Ducha, aby nás učil číst v Písmu správně. Aby otevíral naše srdce a my Tě v nich dokázali přijmout. Dej, ať poznáme sílu Boží lásky a dokážeme z ní předávat dál svým bližním. Amen.