Ježíš se loučí se Svými učedníky. Oni zase nerozumí tomu, co jim říká. To není nic nového. Mají pocit, že k nim mluví v hádankách: Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte. Zanedlouho. Co to má znamenat? Jak dlouhá doba to je? Trošičku nám Ježíšova slova připomínají cestování s malými dětmi. A kdy už tam budeme? - Za chviličku. - A kdy už tam budeme? Rodič ztrácející nervy začne vypočítávat jména vesnic nebo, co ještě budou míjet. Zanedlouho – to je hodně gumový termín. Malému dítěti každé čekání připadá jako nekonečně dlouhé. Hlavně, když jde o jeho narozeniny nebo Vánoce. Staršímu člověku naopak čas ubíhá mnohem rychleji. Čas je relativní – stejně tak ono Ježíšovo zanedlouho. Mezi Ježíšovým ukřižováním a vzkříšením uběhly tři dny. Jeho druhý příchod učedníci očekávali ještě za svého života. Nepřišel. V dalších staletích jej očekávali a předpovídali mnozí. A zase nic. To zanedlouho trvá přeci jenom poněkud déle. Uběhlo 2000 let a pořád ještě tu není. A přesto to nás křesťany nevedlo k rezignaci. Spíš právě naopak. Diakonie a misie se utěšeně rozvíjejí. Nečekáme Ježíšův druhý příchod s rukama založenýma v klíně.
Učedníci se nám zdají natvrdlí. Ale jsme my o něco lepší? Rozumíme všemu lépe než oni? Také bychom to asi nepobrali, kdybychom tak s Ježíšem jako vždycky seděli u večeře a on nám začal vykládat něco takového. Co by nás v tom okamžiku napadlo? Že by měl Ježíš nějaký termín, o němž nemáme vědět? Že by se chystal na dovolenou? Že by potřeboval být jenom pár dní sám? Dnes nám to je jasné. Víme, co se stalo o Velikonocích. Ale tehdy? Kdybychom byli ve stejné nevědomosti budoucích událostí jako učedníci? Znalost toho, co se stalo o Velikonocích staví vše do jiného světla. Nevěříme v mrtvého Pána, kterého zabila zloba světa. Víme, že máme živého Pána, který s námi je a bude až do konce věků. Tak to vyznáváme. To však učedníci ten večer ještě nevěděli!
Ježíš se s učedníky loučil. Snažil se jim naznačit, co je čeká. Nesliboval jim žádný život ve stálé radosti, bezstarostnosti, žádný život, kde se jim bude dařit, na co sáhnou. Poznáváme to i z popisu následujících dní, jak nám je zaznamenali evangelisté. Píší o smrti, smutku a selhání. Na to nesmíme zapomínat. I toto patří k obrazu církve. Přicházejí časy, kdy necítíme Ježíšovu blízkost, Jeho sílu a nevidíme, jak jedná. Ježíš řekl: Budete se rmoutit. Dá se tomu rozumět takto: Budete smutní kvůli vašim vinám a selháním. Ale to pořád ještě znamená, že v našich životech počítáme s Ježíšem. Martin Luther řekl: Opravdový smutek je, když člověk už Krista nevidí a srdce už o Něm nic neví. Potom je všechno v kelu. Potom člověku chybí pevná půda pod nohama. Ale i zde nám zaznívá zaslíbení – zaznívají nám slova, která Ježíš řekl Šimonu Petrovi: Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala. (Lk 22,32a) Ježíš nechce, abychom se propadli kamsi do hlubin. Je s námi, aby nás smutek nepohltil. Je s námi stejně jako s Petrem.
Od Velikonoc víme, že Ježíš je tu pro nás a vidí nás. Je s námi, když se topíme v hlubinách, i tehdy, když jsme na vrcholu a všude svítí sluníčko. Nikdy nejsme sami. Náš vzkříšený Pán je tu při nás a a pro nás. Je tu pro nás i přes všechno špatné a těžké, co se děje kolem nás ve světě. Je tu pro nás i přes všechny krize, jimiž procházíme, i přes všechno, co nedáváme. Je s námi, protože nám slíbil: A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,20) Ale to neznamená, že budeme žít jenom v radosti a pokoji. Ježíš slibuje i smutek a těžké chvíle. Na všechno nedostaneme hned instantní odpověď, řešení. Budeme mnohdy jako ti učedníci, nad jejichž nechápavostí se rádi usmíváme. Budeme muset věřit, důvěřovat v Ježíšovu lásku a blízkost. Bude to tak až do onoho dne, kdy bude najednou všechno jasné. Myslím však, že s touto perspektivou, s touto vírou lze dost dobře žít.
Velikonoční víra není opiem lidstva. Není drogou, která nám přinese krátké momenty štěstí a zapomenutí. Nevplujeme díky ní do jiného světa. Když se Ježíš po Svém vzkříšení setkal s učedníky, byli ještě paralyzováni strachem. Jejich realita se setkala s realitou Boží. Na jedné straně svítila záře Božího vítězství a na druhé byla temnota jejich strachu ze smrti. A to vše i přes to, že Petr a Jan viděli na vlastní oči prázdný hrob. A to i přes to, že se Marie z Magdaly už s Ježíšem setkala. Přes to všechno byli učedníci zabarikádovaní, okna i dveře důkladně zavřená, jen aby se nikdo nedostal dovnitř. Ještě že se Ježíš nenechal zavřít venku. Najednou stál mezi nimi a řekl jim: Pokoj vám. Smutek z Ježíšova odchodu nahradila radost. Najednou byli zase jako rodina, která společně prožívá to těžké i to dobré, jako rodina, která společně může plakat i smát se. Jako rodina, kde je jeden pro druhého. Ale tento čas, kdy s nimi byl Ježíš viditelně, netrval věčně.
Od toho okamžiku, kdy člověk spojí svůj život s Ježíšem, buduje svůj život na Bohu. Jako křesťané se nemusíme starat o pevný základ. Bůh je nám pevnou oporou. On je pro nás pevným a stabilním základem. A do toho zní Ježíšova slova: Chci tě opět vidět. Chci vás opět vidět. Tato slova hřejí u srdce. O to víc, že znějí z Ježíšových úst. Tato slova nám říkají, že nás Ježíš zve k sobě. Říkají nám, že cestu k němu nemusíme zoufale hledat. On přijde za námi. Chce být s námi. Chce pro nás to nejlepší. Ráj není tam, kde pečení holubi lítají do pusy. Ráj není tam, kde si můžeme všechno dovolit a všechno koupit. Ráj je tam, kde můžeme žít ve společenství s Ježíšem. Kde můžeme žít smířeni s Bohem. Tam nás vedou Ježíšova slova: Uvidím vás opět. Chci vás opět vidět. To jsou slova plná naděje. Je to nabídka společenství s Ním.