Kde žije Bůh? Přeci v nebi, to ví každé malé dítě. Vždyť se modlíme: Otče náš, kterýž jsi na nebesích… Také Izaiáš se modlí: Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů. On ví, že zavřené nebe je tím největším problémem lidí. Kdo žije pord zavřeným nebem, tomu se nemůže dobře dařit. Zažili to už Adam s Evou, když za nimi zaklapla brána zahrady Eden. Tehdy začala historie neviditelného Boha. Oni věděli, že Bůh existuje, ale už jej nikdy víc neuviděli. Oni věděli, že Bůh mluví, ale už jej nikdy víc neuslyšeli. Věděli že Bůh rozdává, ale nechtěli od něj nic víc přijmout. Věděli, že Bůh pomáhá, ale jim už nebylo pomoci. Všechno utrpení tohoto světa má co do činění se zavřeným nebem. Ale nebe nezůstane zavřené navždy. V Bibli čteme, že v dějinách lidstva bylo otevřené už několikrát.
Izraelci mají pocit, že Bůh je daleko. Přijde jim to k nevydržení. Stěžují si. Hledají vlastní cesty. Neptají se na Boží vůli. A právě proto jim Izaiáš připomíná doby, kdy Boží požehnání padalo z nebe jako kapky dešťě. Bylo to tehdy, když Hospodin vysvobodil Izrael z otroctví a dovedl jej do zaslíbené země. My jsme jako ti Izraelci. Žije se nám dobře, ale v naší zemi chybí bázeň před Hospodinem. Většina lidí se Boha nebojí, nemá z něj respekt. Vlastně vůbec netuší, co znamenají slova: bázeň před Hospodinem. Víme my, co to je? Mít bázeň před Hospodinem znamená, že On je pro mě tím nejdůležitějším na světě. Že se jej ptám na Jeho vůli a tu svou stavím až na druhé místo. Ale upřímně – kdo to opravdu tak dělá?! Ptám se: Bože, líbí se Ti, zač vydávám své peníze? Líbí se Ti, jak trávím svůj volný čas? Bože, líbí se Ti, jak vycházím s ostatními lidmi? Líbí se Ti s kým se kamarádím a komu jdu raději z cesty? Vede mě láska k bližnímu nebo strach či egoismus?
Izraelci, k nimž Izaiáš mluvil si žili po svém. Na Boha nemysleli. I v naší společnosti je bázeň před Hospodinem cizím slovem. Problém je, že když k tomuto dojde, tak to má své důsledky. Bůh nám to dá dřív nebo později vyžrat. Nedělá to proto, že by nás za to nenáviděl nebo se nám chtěl pomstít. On to dělá z lásky, aby s námi pohnul, aby nás přivedl k obrácení. Aby v nás rozdmýchal ty dohasínající uhlíky touhy po vztahu s ním, které v nás ještě doutnají. Dělal to tak tehdy s Izraelem, dělá to tak i dnes s námi. Totiž, když my lidé zapomeneme na Boha,bereme věci do svých rukou. Bereme do svých rukou světovou politiku, mír, spravedlnost, zdraví či klima. Nic nám potom není svaté. Ve výsledku pak nad vším čím dál tím víc ztrácíme kontrolu.
Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů. To je prosba člověka, který chce Boha poznat. Který jej chce vidět a cítit blízko sebe. Člověka, který chce mít jistotu, že vše, co se v jeho životě a v tomto světě děje, má smysl, že za tím stojí Boží plán. I dnes je kolem nás spousta lidí, pro něž zavřené nebe není problémem. Přizpůsobili se a žijí si svůj život. Netrpí tím, že se duchovně neposunují dál. Je hezké ukazovat na druhé, ale jak jsem na tom já? Nejsem navázána na věci, které se Bohu nelíbí? Není mi jedno, když někdo přestane chodit do sboru? Trápí mě, že se tak málo lidí má možnost seznámit s živou vírou v Ježíše?
Izaiášovi nebylo jedno, co viděl kolem sebe. Volal k Bohu a ptal se jej: „Kde je tvé horlení a bohatýrská síla?“ Vždyť Ty jsi za nás zodpovědný! Vždyť Ty jsi náš otec, náš Spasitel! Představuji si to tak, že Boha vnímal jako malé dítě svého tatínka. Jako dítko, které najednou vpadne do místnosti, chytne tátu za ruku a říká: Pojď se mnou, musím ti něco ukázat! A tátovi nezbyde než přerušit svou práci a jít s ním do dětského pokoje. Hele, moje autíčko je kaput. Musíš ho opravit. Chci si s ním zase hrát. V očích dítka je táta za takovéto věci zodpovědný. Je to jeho práce opravovat rozbité věci. A samozřejmě má to udělat okamžitě. Myslím, že podobně to máme my lidé s Bohem. On je pro nás ten za vše zodpovědný. Má být ve dne v noci na drátě, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Má pomáhat, léčit, osvobozovat, spasit. A má odpouštět. Otec se přeci raduje, když se člověk vrátí domů. Ten nemůže mít tvrdé srdce a říct: Mě už to nebaví. S tebou končím. Otec je milosrdný. Mohu se mu kdykoli svěřit, stěžovat si, když mě něco tíží, když se můj život sype jak domeček z karet. Prostě a jednoduše, my lidé chceme zase vidět alespoň ten kouřící kopec, z něhož k nám bude Bůh promlouvat. Chceme vidět, že je tu s námi a pro nás. Chceme vidět výsledky.
Také Izaiáš si přeje, aby se nebe otevřelo a zopakovalo se setkání s Bohem jako tehdy na Sinaji. A ono k tomu opravdu dojde. Bude to však ještě dlouho trvat. Jedné noci se narodí miminko, otevře se nebe a, protože ještě není televize ani internet, andělé oznámí lidem: Dnes se vám narodil Spasitel. (Lk 2,11) A o 30 let později se nebe otevře znovu. V tu chvíli stojí Ježíš po pás ve vodách Jordánu a chce se nechat Janem pokřtít. Tehdy se z ničeho nic se otevře nebe a zazní z něj hlas: Toto je můj milovaný syn, jehož jsem si vyvolil. (Mt 3,17) Pak jsou povoláni první učedníci. Pomalu se seznamují s Ježíšem, poslouchají, jak jim říká: Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka. (J 1,51) Možná chápou, co se jim snaží říct o společenství s ním. Možná chápou, že říká, že všude, kde je Ježíš, tam zažijí otevřené nebe, tam je Bůh mezi nimi. Možná to pochopí až později, až budou stát pod křížem a roztrhne se chrámová opona. Ta opona, která byla symbolem zavřeného nebe. Od toho okamžiku bude cesta k Bohu volná. Od toho okamžiku budou lidé moci žít pod otevřeným nebem. Pod nebem, z něhož už nemusí mít strach. Pod nebem na němž se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou. (Mt 24,30) Tehdy se naplní, co bylo zaslíbeno. Všichni, kteří se zajímají o Boha, Jej uvidí takového, jaký je. A nebe už zůstane otevřené na věky. Skrze Ježíše uvidíme otevřené nebe. Pak zahlédneme Boží světlo. Rozpoznáme Boží srdce – srdce plné lásky a milosrdenství.
Slavíme 2. adventní neděli. Bůh nám chybí stejně jako Iziášovi a jeho současníkům. Jestlipak Ho najdeme na Vánočních trzích? Jestlipak Ho najdeme ve svařáku a vánočním cukroví? Nebo v balíčcích v Zásilkovně? Izaiáš nám dává nápovědu a říká: Bůh je s těmi, kdo ho hledají, kdo v něj skládají naději. A také říká, že když s ním chceme mluvit, máme se modlit. On nám odpoví. Mnohdy odpoví jinak, než čekáme, jindy to bude chvíli trvat, ale odpoví. Máme to vydržet. Máme čekat a doufat. Čekat, až se nad námi opět otevře nebe a zazáří naděje. Ta naděje, která se pomaličku zjevuje jako první paprsky slunce na temné obloze. Pak se splní Izaiášova slova: Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný Bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.
Bože, kéž se stane skutečností to, co o Tobě vyznáváme. Věříme v Tebe. Chybíš nám. Toužíme po Tvé blízkosti. Toužíme po tom, abys v našem světě zasáhl a změnil mnohé. Předkládáme Ti své stížnosti, abys na nás shlédl a konečně něco udělal. Prosíme, ukaž se nám. Provázej nás svou blízkostí. Amen.