Advent je čas, kdy očekáváme příchod Mesiáše. Očekáváme ho každý rok znovu a přesto je pro nás těžké pochopit, proč všemohoucí Bůh, Stvořitel nebe a země přišel na svět jako malé miminko kdesi v zapadákově a navíc ještě ve stáji. Troufám si říct, že čím víc o tom přemýšlíme, tím míň to chápeme. Bůh, který nad vším panuje, přichází do světa timto podivným způsobem. A celá ta Boží moc je nějaká jinačí než to, co si pod slovem moc představujeme.
Když Deuteroizajáš psal svůj text, toužil Izrael po Hospodinu, svém Bohu, víc než jindy. Ti nejstarší z Izraelců jsou již skoro 40 let v babylonském zajetí. Izrael totiž zpustošila roku 550 př.n.l. nepřátelská vojska. Jeruzalém byl i s chrámem srovnán se zemí. Oni teď žijí v cizí zemi. Musí se naučit její jazyk a žít úplně jinak. Všude kolem jsou sochy Marduka, Tiamat a jiných božstev. Zdá se, že je jen otázkou času, než Izrael přestane existovat úplně. Dny naplňuje nářek a smutek. Nikde ani světýlko naděje.
Tu k těm po domově toužícím, zoufalým lidem promlouvá prorok: Potěště, potěšte můj lid. Mluví o útěše tam, kde tečou slzy. Útěcha. Co si pod tím představíme? Jsou útěchou slova: Neboj, to bude dobré? Nebo: Neplač, mohlo to dopadnout daleko hůř? Často takto někoho utěšujeme. Někdy ho při tom i vezmeme kolem ramen nebo mu stiskneme ruku. Ale jsou to pravá slova útěchy? Myslím, že ne. Útěcha není v tom, že děláme, jako by se nic strašného nestalo. Zůstávají rány, které nejde zacelit. Život už nikdy nebude, jaký byl před tím. A svět prostě není a nebude takový, jaký bysme si jej přáli. Útěchu vidím v tom, že Bůh přijde a ví, že to je, jak to je. Říká mi: Jsem s tebou, ať se stane, co se stane.
Izraelci byli tisíce kilometrů daleko od svého domova. Tisíce kilometrů daleko od místa, kde vzývali svého Boha. I proto se cítili, jakoby Hospodin, jejich Bůh sám byl tisíce kilometrů daleko. Jakoby teď vůbec nebyl s nimi. A vtom slyšeli, že Bůh přijde a připraví si pro svůj příchod rovnou dálnici. Ne, nemyslím, že by Deuteroizajáš chtěl po Izraelcích, aby lopatami a krompáči sami snížili kopce a tím, co vykopali, aby zasypali údolí. To bychom nezvládli ani my dnes se všemi našimi buldozery a náklaďáky. Spíš mluví o triumfálním vjezdu panovníka do města tak, jak to znala starověká společnost. Vyklidil se koridor, aby mohl vítězný panovník projet i se vší kořistí, kterou získal. A podobně měl, podle tehdejší představy, vjet Hospodin do Jeruzaléma. Hned nás napadá Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Ikdyž to také nebyl až tak triumfální vjezd. Do Jeruzaléma vjel Ježíš ponížený, na oslátku. Nebyl to žádný triumfální vjezd po vyhrané bitvě. A ke všemu ta jeho cesta skončila smrtí na kříži. Přesto tento Ježíšův vjezd byl triumfem. Byl Božím triumfem nad smrtí.
My jsme jako společnost úplně stejně paralyzovaní jako oni Izraelci tenkrát. Ani u nás se nic nehýbe. Ale to není to, o čem prorok mluví. Z našeho textu ke mně zaznívá něco jiného a to popis Boží moci a síly. Prostě, když Bůh dokáže toto, tak dokáže zachránit i Svůj lid. Bůh se dává do pohybu. Jde k nám. Připravuje si cestu, aby se stal naší útěchou. Obraz nové Boží reality se začíná rýsovat na obzoru. Ukazuje se prorokovi ve snu. A tu přijde příkaz: Volej! Prorok je na tom stejně jako my, dnešní faráři. Ta základní informace je jasná, ale jak ji jen uchopit? Deuteroizajáš se rozhodne požádat o pomoc Boha. Ptá se jej: Jak to mám udělat? Co mám, prosím Tě, Bože, kázat? Čekali bychom, že Bůh nejspíš odpoví: kaž o Boží lásce a vedení, o tom, že Bůh je pořád, ve dne v noci se svým lidem. Ale ono ne. Místo toho slyšíme: Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Člověka v ten okamžik napadne: A kde je tady ta útěcha?! Vždyť je to komplet negativní popis života! Vždyť to vypadá, jakoby se nám Bůh vysmíval! My rádi jinačí slova útěchy. Taková, která po nás nechcou, abychom se podívali realitě do očí. Vždyť On nám tu vlastně říká: Nic si nenamlouvejte! A přestaňte konečně věřit tomu nesmyslu, že máte své životy a budoucnost pevně v rukou! Jaká je tohle útěcha!
Podle Deuteroizajáše v pravé útěše musí být kousíček vděčnosti. Jinak to žádná účinná útěcha nebude. Jejím základem musí být pravda. Žádné obláčky krásných slov tu nemají místo. Ani lákavě znějící drobné lži. Falešné iluze útěchu nepřinesou. Tu přinese jenom Boží slovo. Ono slovo, které tvoří viditelnou realitu. To slovo, o němž čteme již v příběhu o stvoření: Bůh promluvil … a stalo se. To slovo, jehož působení zažívame tu a tam i my v našich životech. To slovo, které si vždy vydobude svůj prostor a čas, aby mohlo působit. To slovo, které nám dává pocítit: S tímto Božím Slovem lze žít. Na ně je spolehnutí.
Pramenem útěchy je tedy Bůh. On přijde a postará se o svůj lid, ujišťuje prorok. A ono se tak opravdu stane! O 15 let později bude vydán edikt, který umožní Izraelitům, aby se vrátili do Jeruzaléma a znovu vystavěli chrám. Na tom se ukáže, že prorokova slova nebyla práznou útěchou. A podruhé se tak stane v okamžiku, kdy se Ježíš Kristus narodí v betlémské stáji. Bůh se opravdu stará o Svůj lid a je mu pastýřem. Připravuje si cestu do našeho světa, do našich srdcí. Přichází, aby se o nás osobně postaral. To je ta útěcha, která i letos v adventu zaznívá z Deuteroizajášových slov. To je ta útěcha, která chce vpadnout do zoufalství lidských životů. S tímto zaslíbením se může z utěšovaného velice rychle stát utěšitel. A vlastně je to jeden z úkolů církve, tuto útěchu předávat dál. Předávat ji těm, kdo ji ve svých životech potřebují. I k nám zní: Potěšujte, potěšujte můj lid. Mluvte přátelsky se všemi, které během dne potkáte. Svědčte o Božím Slovu a Činech, o tom, že se Bůh nad Svým světem smiloval a nabízí nám budoucnost.
Ježíšův triumfální vjezd do Jeruzaléma není ještě ani dnes u konce. Nebude tedy chybou, abychom se i my zamýšleli nad tím, jak jej přijmeme my letos. Proměníme své srdce v jesličky a budeme chtít, aby se do něj narodil, jak tomu věřili mystici? Nebo pro Něj ve svém srdci vytvoříme cestu, aby se k nám dostal a mohl k nám promlouvat Svým slovem a my jej poslouchali? Pro mě je spíš to druhé cestou. Věřím totiž, že Ježíš žije v našich srdcích skrze víru. Že k nám přichází v narozeném bezbranném miminku, abychom se jej nebáli, abychom jej dokázali přijmout. Sám přichází k nám, protože nás miluje. Jak pastýř pase (Panovník Hospodin) své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede. Tak je s námi. V Ježíši Kristu je nám blízko. Nejenom v Adventu. Nejenom o Vánocích. Stará se o nás. Jeho blízkost nám jako teplá náruč dává útěchu.
Věrný Bože, děkujeme Ti, že jsi se vydal na cestu za námi lidmi a že jsi nám v Ježíši Kristu přišel opravdu blízko. Děkujeme Ti za Tvé slovo, Tvou blízkost a milosrdenství. Děkujeme Ti, že nás utěšuješ a podepíráš. Prosíme, zůstávej s námi každý den našich životů, až navěky. Amen.