Pamatujete si, co se vám minulou noc zdálo? Byl to hezký sen nebo noční můra? Pamatujete si dobře, oč v něm šlo nebo vám z něj zůstal jen určitý pocit? Jákob si svůj sen pamatoval dobře. Možná i proto, že se mu nezdál doma v posteli. Jákob byl na útěku. Utíkal před svým bratrem Ezauem, kterého podvedl. Nešlo o řádnou maličkost, ale o pořádný podvod. Poslechl radu své matky Rebeky a připravil svého bratra Ezaua o otcovské požehnání. No, a ten ho teď pronásledoval, chtěl se mu pomstít, zabít ho. Jákob celý den prchal. Snažil se dostat od bratra co nejdál. Chtěl se dostat až do Háranu k příbuzným, tam snad bude v bezpečí. Cesta to byla hodně dlouhá, až nekonečná. Pomalu přišel večer. Padla tma. Jákob si ustlal pod širým nebem. Jako polštář použil kámen. Nic lepšího po ruce nebylo. A kdyby se v noci objevilo nějaké nebezpečné zvíře, tak alespoň bude mít hned po ruce něco na obranu. Jákob spí pod širým nebem a zdá se mu sen.
Jákobovi se zdá o žebříku, který spojuje nebe se zemí. Po tom žebříku ze zhora dolů a zdola nahoru pohybují andělé. Je to jak v knize Izaiáš. Andělé nemají žádná křídla. Jsou to jenom poslové. Dokonce je v onom snu vidět i Bůh, kterého jinak žádný člověk neviděl! A je ho i slyšet! Je to neuvěřitelné! To všechno se zdá Jákobovi. Zdá se mu to na útěku. V zemi nikoho. Zdá se mu to po dni plném strachu. V noci, kterou neví, jestli přečká ve zdraví. Je vyčerpaný. Za svou situaci si může sám – vždyť přeci podvedl svého bratra. Teď je sám a ustlal si na kameni. Ale ukazuje se, že přeci jenom není zcela sám. Bůh jej neopustil! Promlouvá k němu ve snu.
Nad hlavou má Jákob jasné otevřené nebe. To nebe není nedostupné kdesi ve výšce - je spojeno se zemí. Andělé jenom nepostávají a neposedávají kolem Božího trůhu, aby tam zpívali chvalozpěvy. Jsou na cestě k těm, kdo zažívají těžké dny a temné noci. To nebeské přinášejí dolů k lidem a to lidské nahoru k Bohu. Jákob najednou cítí, že v této temné noci není sám. Pochopí, že i pro něj stále ještě existuje spojení s Bohem. To, co se mu zdá, není žádná noční můra. Bůh do jeho temnoty posílá světlo a anděla. Dodává mu novou odvahu a naději.
Nahoře na žebříku vidí Jákob Boha. A Bůh s ním mluví. Nesjede ho jako malého kluka. Určitě tím Jákoba překvapí. Určitě čekal odplatu za to, co udělal. Určitě byl přesvědčen, že svůj podvod nemůže nijak odčinit, že je všechno marné. Možná i vy jste takové okamžiky někdy zažili. Chvíle, kdy je člověk ve slepé uličce a je přesvědčen, že cesta ven neexistuje. Hlavou se honí myšlenky: Tohle nemůže dobře dopadnout. To je konec světa. Co jen bude teď dál? Myšlenky se točí v kruhu. Pořád se vracejí k tomu, co jsem udělal/a špatně a nemohu to už nijak změnit. Stejně to měl i Jákob. Propadal beznaději. A teď ve snu viděl nahoře na žebříku Boha. Bůh jej překvapí. Neřekne to, co od něj Jákob čekal. Nezasype ho výčitkami, nesoudí ho, nepředhazuje Jákobovi, co to udělal. Bůh mu říká něco úplně jiného. Díky jeho slovům Jákob opět vidí světlo na konci tunelu. Dostává novou sílu a roste v něm naděje. O něčem takovém se mu ani nesnilo!
Hospodin Jákobovi říká: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Jákob nevěří vlastním očím a uším! Uprostřed snu se setkal s živým Bohem! Setkal se s živým Bohem po tom všem, co provedl! Cítí Boží blízkost a dělá mu to dobře. Bůh mu říká, že s ním půjde dál. Že ho bude doprovázet na každém kroku. Dává mu zaslíbení. Zaslibuje mu zemi a potomky. Dává mu své požehnání. Neklade si žádné podmínky. Bůh prostě přijímá Jákoba s velikou láskou. A všechna ta zaslíbení se nevztahují jenom na budoucí generace. Je tam ještě něco navíc. Bůh Jákobovi slibuje, že s ním bude každý den jeho života, že jej bude ochraňovat a doprovázet. Chce všechno obrátit v dobré. Jákob se probudí a pln úžasu vykřikne: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“
Zažili jste to také? Vše se sype pod rukama, vše se zdá černé a najednou se něco změní. Najednou mi myslí probleskne myšlenka: Je tu se mnou Bůh a já jsem to nevěděl/a. Zoufalství pomalu ustupuje a mysl navrtává červík pochybnosti: cokdyž tu byl Bůh se mnou celou dobu? Cokdyž tu byl zrovna v těch chvílích, když jsem si myslel/a, že jsem zcela sám/sama? Cokdyž jsem si ho nevšiml/a? Jákob to tak cítil. Ikdyž si připadal osaměle, Bůh byl s ním. Žebřík do nebe je toho znamením. Je spojením mezi ubohým člověkem a Bohem, který se zdá být tak daleko. Andělé přinášejí Bohu zprávy o lidské bídě, modlitby a pak jdou opět dolů a přinášejí člověku Boží požehnání. Nebe a země, lidský běžný den a Boží plány se světem jsou propojeny. Nejsou to dvě zcela oddělené věci. Jákob, ani nikdo jiný, se nemusí cítit opuštěn. V tomto snu se nám všem ukazuje, jak je to s Boží přítomností v našich životech. Že nás neviditelný Bůh po celý život doprovází. Skrze ten žebřík říká: Jsem s tebou.
Jákob to pochopil. První věc, co udělal ráno po probuzení, byla, že posbíral kamení a postavil Bohu oltář. Onen kámen, který v noci používal jako pěkně tvrdý polštář použil do stavby také. Chtěl všem ukázat, že na tomto místě je přítomný Bůh. Chtěl dodat naděje i jiným, kdo půjdou tímto zdánlivě Bohem opuštěným krajem. Chtěl tím oltářem říct: Nemysli si, že tě Bůh opustil. To ti tak jenom připadá. Neboj, jsou tu Boží andělé. A Bůh je tu také. Je všude tam, kde jsi ty. Kam jdeš ty, tam jde On s tebou. A Jákob se vydal dál svou cestou. Jeho srdce bylo naplněno odvahou a nadějí.
Modleme se:
Pane, děkujeme Ti, že nás provázíš našimi životy, že jsi s námi i tehdy, když se cítíme sami a opuštěni. Děkujeme Ti, že nás ochraňuješ a přenášíš přes propasti. Děkujeme Ti, že nás přijímáš ve své obrovské lásce i tehdy, když si to nezasloužíme. Prosíme, dávej nám poznat svou blízkost a posiluj nás, když se nám podlamují kolena a srdce se svírá strachem. Dávej se nám poznat jako Jákobovi. Amen.