Kázání: Gn 16,13a

    Vypadá to, že Abraham je pěkný podpantoflák. Nedaří se mu zplodit potomka, tak mu manželka strčí do postele svou osobní služku, aby přivedl do jiného stavu alespoň ji. Z dnešního pohledu se nám to zdá drsné. Tehdy ale platila trochu jiná pravidla.
    Hagar pocházela z Egypta. I její jméno znamená: ta, která je hostem, tedy cizinka. Byla osobní služkou Sáraj. Ta si ji k Abrahamovi přivedla s sebou už o svatbě spolu s věnem. Abraham, pokud chtěl, mohl spát s kteroukoli služebnou v domě, jenom s ní ne. Její status byl jiný. Byla pro něj nedotknutelná. A nyní má Abrahamovi zplodit dítě, ideáně syna - následovníka. Sáraj, její paní, si to přeje. V době praotců to není nic divného. Hagar má být náhradní matka. Podobně jako, když si někteří zaplatí paní, aby vynosila jejich dítě a oni je pak vyzvednou už „hotové“. Hagar měla posloužit jako inkubátor. Potom dítě porodit na kolenou své paní. Od této chvíle už miminko nenbude její. Bude patřit Sáře a Abrahamovi. Bude jen a pouze jejich.
    Teď však ještě Abraham žádného syna nemá. Je bezdětný i přes to, že mu Bůh slíbil potomků jak hvězd na nebi. Hagar roste břicho. Současně s ním jí roste i sebevědomí. Vždyť ona je těhotná a nese v sobě Boží požehnání. V domě je čím dál tím větší dusno. Sáraj se rozhodne, že Hagaře zkrátí řeťaz, ukáže jí, kam patří, srazí jí hřebínek. To přeci nejde, aby se služebná vyvyšovala nad svou paní. Jde za Abrahamem a ten se své ženě opět podřídí. Sáraj, dělej, co uznáš za vhodné. Možná si u toho i pomyslí: A dej mi už konečně svatý pokoj. Pro těhotnou Hagar tímto okamžikem začne peklo na zemi. Sáraj ji ponižuje a různě šikanuje. Není to k vydržení. Je to tak strašné, že se Hagar rozhodne utéct do pouště. Na místo, kde jsou šance na přežití mizivé. Přesto má štěstí – v poušti narazí na studnu.
    U té studny ji osloví posel Boží. Ptá se jí: Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš? Ona přizná, že prchá od své paní. Posel Boží ji nelituje. Přikáže jí, aby se vrátila zpět domů a nechala si líbit chování své paní. A na cestu jí dá ještě zaslíbení. Zaslíbení pro ni a jejího syna. Hagar pochopí, že Bůh o ní všechno ví. Že vidí, co se jí děje. A co víc – má s ní své plány. Plány, o nichž předtím neměla ani ponětí. Vyzná: Ty jsi Bůh, který mě vidí.
    Jaké je to, když nás Bůh vidí? Jaká je jeho perspektiva, když nás vidí, když vidí naše boje, pochybnosti, zoufalství? Boží pohled není kontrolní pohled nebeského policisty. Také to není chladné očumování někoho, kdo míjí dopravní nehodu a kochá se pohledem na neštěstí druhých. Není to to velké oko na stropě kostela, které nám hrozí. Žádný big brother, který nás neustále sleduje a zaznamenává, co děláme, kde chybujeme. Ne, Hagařin Bůh – náš Bůh – na nás hledí přátelsky, s láskou. Nepřehlédne nás, jako nepřehlédl ani Hagar. A jak my vidíme druhé? Jak vidíme svět kolem nás? Hledíme na druhé tak, jako Bůh hledí na nás? Hledíme na ně Kristovým pohledem – ne se zničující kritikou, ale přátelsky, se zájmem, s láskou? Tak aby druhý mohl říct: vidíš mě a dělá mi to dobře?
    Hagar v našem příběhu zastupuje všechny lidi, kteří se cítí být nepochopeni. Všechny, kdo touží po opoře, ocenění a hledají směr. Někdy v životě se do takové situace dostane každý z nás. Říkáme si: Už toho mám plné zuby. Dřu jako kůň a nikdo mou práci nevidí. Vděčnosti se nedočkám. Jen mi ještě přidají další práci... Vše nám přerůstá přes hlavu a snažíme se uniknout kompletnímu vyčerpání. Hagar je tu za všechny, kteří trpí a před něčím v životě utíkají. Za všechny, jejichž duše žízní po ocenění, po uznání, po lásce, po úspěchu nebo po jistotě.
    Hagar byla uprostřed poušte ve chvíli, když jí Bůh ukázal, že o ní ví, že mu není lhostejná. To jí vrátilo chuť do života. Cítila se viděna, slyšena, jako člověk, který má v Božích očích cenu. Bůh sice její problémy nevyřešil, ale dodal jí sílu a odvahu se jim postavit. Ano, Bůh, skrze svého posla, poslal Hagar zpět domů, zpět na bojiště, kde už na ni čeká naježená Sárai. Hagar pochopila, že se zázrak konat nebude. Šla zpět do boje. Ale šla tam s vědomím, že Bůh je s ní, že ji vidí. Podmínky se nezměnily, ale změnil se její pohled na věc. V okamžiku setkání s andělem najednou zahlédla svůj život v kontextu Božího plánu. Uviděla, že není jen jedním človíčkem z těch mnoha miliard. Bůh ji zná jménem, má s ní svůj plán. Bůh ji vidí, hledí na ni. Hledí na ni se zájmem. Neopouští ji, když nemá síly. Neopouští ji, když se zdá, že se proti ní vše spiklo.
    Od takového přátelského a milujícího Boha chceme také být viděni. Nebýt viděn, to je to nejhorší. Když nejsou vidět oběti násilí a bezpráví, když jsou chudí zapomenuti, tak je to, jakoby zemřeli. Když jsou lidé, když jsme my ve své nouzi ignorováni, tak je to jakoby jsme ani nebyli. Ale v Božích očích je to jinak. On říká: Neboj se, vysvobodil jsem tě. Zavolal jsem Tě tvým jménem. Jsi můj. Bůh mě zná. Volá mě mým jménem. Ví, jak se cítím. Rozumí mým myšlenkám. Pochopil to i žalmista, který říká: Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. … Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. … Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň. (Ž139)
    To vědomí, že Bůh je se mnou, že ví, jak na tom jsem a není mu to jedno, to mi dává sílu. S touto silou mohu vykročit do nejistoty příštích dní. Mohu vykročit s obavami a zároveň s nadějí. Nevím, jak se vyvine situace na Ukrajině. Nevím, jak to dopadne s naší rozhádanou společností. Nevím, jak se my lidé popereme s klimatickou krizí. Ale jedno vím. Nejsme v tom sami. Je s námi Bůh, který zná všechny naše starosti. A co víc – nejsou mu jedno. Miluje nás – a tato láska nás, mě osvobozuje. Od této lásky nás nemůže nic oddělit – ani život, ani smrt, ani chyby které děláme, ani pochybnosti, ani ohrožení, ani krize, které zasáhnou do našich životů. Od Boží lásky nás nemůže nic odědělit. Protože Bůh nás vidí. Amen