Hospodin dal Abrahamovi velký úkol a, aby mu ho trochu osladil, tak mu k tomu přidal ještě požehnání. To, že se Hospodin s lidmi setkával, to už jsme v Bibli měli. I to, že někomu dal nějaký úkol – jako třeba Noemu. Ale s Abrahamem tu začíná přeci jenom něco nového. Doteď Bůh k lidem pouze přicházel. Od tohoto okamžiku se vydává na cestu s lidmi. A navíc v tomto okamžiku začínají dějiny lidu Izraele.
Všechno to začalo, když se Abraham, jeho žena Sára a jeho synovec Lot vydali na cestu do neznáma. Najednou stál celý jejich život na hlavě. Opustili důvěrně známé prostředí. Opustili všechny jistoty. A vydali se kamsi do pryč v důvěře v Boží požehnání. Dobře, bydleli tehdy ve stanech, neměli tolik věcí jako my dnes a tehdy ještě neměli děti, ale i přesto. Stála před nimi veliká změna. Netušili, co je čeká zítra, natož za rok. Netušili, jestli ještě budou žít a jak se jim bude dařit. Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. To byla ta věta, která vše způsobila. To byl ten příkaz, který dal Abrahamovi Hospodin. Mají opustit domov. Ale proč? Proč mají zpřetrhat rodinné a přátelské vazby? Proč musí být vše tak komplikované, když doteď žili vcelku pohodlný život?
Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Abraham poslechl. Udělal, jak mu přikázal Hospodin. Zdá se, že neváhal, nediskutoval, nepochyboval. Prostě se vydal na cestu. A spolu s ním i Sára a jejich synovec Lot. Ten s nimi vůbec jít nemusel. Nikde nečtu vysvětlení, proč se k nim přidal. Proč vyměnil jistoty za nejistou budoucnost. Vypadá to, že pro všechny tři bylo Bohem zaslíbené požehnání dostatečně silným důvodem, aby sbalili svých pět švestek a stěhovali se do daleka. Kdyby mi takový příkaz dal Bůh, jak bych zareagovala? Šla bych bez diskuze?
Odejít z domova do cizí země. Nebo alespoň do vzdáleného města. To dnes dělá mnoho mladých lidí. Jdou na studia, za lepší prací, chtějí zažít něco jiného, poznat život jinde nebo chtějí lepší život pro své děti. Někoho vede do neznáma zamilovanost. Někdy takto zboří stany i starší člověk – třeba, když se musí jít postarat o své staré rodiče. Těch důvodů může být mnohem víc. Odejít z domova a usadit se někde daleko, to zažili před mnoha a mnoha lety i mnozí z vás. Nebudu se ptát, zda jste sem šli dobrovolně a s radostí nebo se sebezapřením. Když to vezmu kolem dokola, tak nás vlastně tato zkušenost tak nějak spojuje s Abrahamem. Máme s ním soucit. Víme, že všude je chleba o dvou kůrkách. Život v cizím prostředí je mnohdy těžší, než kdyby člověk zůstal v rodném městě či vesnici. Přijde mnoho problémů, s nimiž je třeba se poprat. Člověk se musí přizpůsobit novému. Ale po mnoha letech při pohledu zpět vidíme, že Hospodin byl s námi, že nás provázel a ochraňoval, že nám žehnal. Že to nebylo zbytečné. Náš Bůh nás někam přivedl a měl tam s námi nějaký plán. Co jsme se cestou naučili, využil na jiném místě. Učinil si nás svým nástrojem.
Milé Sestry, milí Bratří, když ještě žil Abraham v Háranu, jeho život se točil v kruhu. Staral se o rodinu, o svá stáda, služebníky. S ovcemi a kozami se přesouval z jedné pastviny na druhou. Stavěl stany a ohraničoval pastviny pro svá stáda. Myslím, že jsme na tom podobně. I naše životy se točí v kruhu. Chodíme do práce, do školy nebo děláme vše kolem domu či domácnosti. Vlastně jeden den se podobá druhému jako vejce vejci. Ráno nás vzbudí budík a někdy večer jdeme spát. Do těch našich kruhů pak vstupuje Ježíš a říká: Následuj mě! Co uděláme? Vydáme se na cestu stejně jako Abraham? Abraham se na cestu vydal. Ale možná že ta otázka pro nás stojí jinak. Že nejde tolik o to, jestli se někam vydáme. Možná bychom se měli spíš ptát: Bereš na svých cestách Boží požehnání vážně? Bereš ho vůbec v potaz?
Jednou kdosi přirovnal Boží požehnání k potůčku. Teče našimi životy. Jednou nás nese jako silný proud. Jindy je to takový slaboučký čůrek, který vypadá, že každou chvíli vyschne. Nebo se nám zdá, že se chová jako ponorná říčka, která se na jednom místě vsákne a o něco později se na úplně jiném místě zase vynoří. Tak nějak vypadá požehnání. Dokážeme je v této podobě přijímat? Čerpat z něj? Žít z něj ve svých rodinách i v církvi? Necháme se jím nést tam, kam teče?
Podle Abrahamova příběhu vlastně nemáme na výběr, jestli se vydat na cestu nebo ne. Ani rybáři, které si povolal Ježíš za první učedníky nepřemýšleli a nezvažovali pro a proti, prostě se sebrali a hned šli. Jasně, můžeme být unavení, můžeme mít strach. A právě zde se můžeme opřít o Boží zaslíbení: Požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Bůh nám úplně jednoduše říká: Chci vám požehnat. A chci vás přivést na místo, které jsem pro vás vybral. Tato slova jsou pozváním k důvěře. Ani Abraham, Sára a Lot nedostali od Boha narýsované a do detailu připravené plány na příštích, řekněme, 50 let jejich životů. Kam to půjde dál, se dozvěděli vždy až cestou. Nové úkoly a ukazatele před nimi vyskakovaly nečekaně jako hříbky v lese nebo spíš jako značky, když člověk projíždí autem klikatými uličkami neznámého města. A k tomu všemu tam bylo ještě něco navíc. Všechny tyto ukazatele měly doplňkovou tabulku, na níž stálo: Tohle všecko se děje s mým požehnáním. S požehnáním, které na nás nečeká až tam kdesi na konci v Božím království. S požehnáním, které se naplňuje už cestou. S požehnáním, jehož síla se ukáže tehdy, když se ve zlomových okamžicích našich životů, i v těch obdobích mezi nimi, na jeho sílu spolehneme.
Abraham, Sára a Lot se vydali na cestu. Museli se rozloučit s důvěrně známým, s mnohými jistotami i přáteli. Taková loučení potkají v životě každého člověka. Nejenom tehdy, když se stěhujeme, ale také tehdy, když se v našich životech něco změní, když nás někdo opustí. To loučení je spojeno s bolestí. A pokud nás nepřemůže strach, tak je spojeno také s důvěrou a zvědavostí. Tak je to dobře, protože to nové, co stojí před námi, je budoucnost, do níž nás Bůh vede. Vede nás na místa, kde si nás chce použít jako své nástroje. A už cestou tam nás provází Jeho požehnání.
Nebeský Otče, uč nás, prosíme, žít v jistotě, že Ty jsi s námi, ať se v našich životech děje cokoli. Vkládej do našich srdcí jistotu, že nás na našich klikatých cestách všude provází Tvé požehnání. Uč nás se z něj radovat a spoléhat se na ně. Amen.