Tento příběh všichni známe. Termíny babylonská věž nebo babylon jazyků žijí v naší společnosti vlastním životem. Nedávno mě napadlo, že takovou babylonskou věží dnešní doby nejsou jenom mrakodrapy, ale také třeba sen o osídlení Marsu. Další babylonskou věží je snaha prosadit s pomocí zbraní celosvětový mír. Kdyby se nám lidem toto podařilo, tak bychom byli rovni Bohu. Náš příběh ale není jenom o megalomanských snech a o stavění obrovských a ještě větších budov nebo jiných lidských výtvorů.
Bylo nebylo, kdysi dávno (Johannes Calvin říká, že to bylo asi 300 let po Noemově potopě) se jeden národ přesouval po kontinentu a hledal místo, kde se usadit. Došel až do rozlehlého rovinatého údolí. Řekli si: Tady se usadíme. Je tu úrodná půda, dobré klima, tady se nám bude dařit. Jak řekli, tak také udělali. Jejich odhad byl správný, dařilo se jim. Brzy měli vše co potřebovali, ba ještě víc. A protože už nevěděli coby, rozhodli se postavit věž tak velikou, že by jim ji záviděli všechny sousední národy. Samozřejmě vše nejmodernější stavební technikou. Jsou přeci na úrovni, mnohem vyspělejší než jejich sousedé. A věž postaví až do nebe. Tehdy se věřilo, že v nebi je Bůh, nebo: že nebe je Bůh. Když si toto uvědomíme, tak nám to může znít, jako kdyby se chtěli vloupat k Bohu do „domečku“, možná jej i svrhnout dolů na zem. Obsadit mu to tam, vládnout místo něj. Hospodin sledoval jejich činění a naznal, že nic, co si lidé předsevzou, jim nebude nemožným. Podobná slova čtěme u Joba (Jb 42,2) když ke konci knihy odpovídá Bohu. Právě tato Jobova slova potvrzují doměnku, že lidé v krajině Šineár, tedy v Babylonii, chtěli být rovni Bohu.
A právě v tomto okamžiku se Bůh rozhodl zasáhnout. Podle starší verze příběhu věž osobně zbořil. Podle verze, kterou čteme v Bibli, zmátl lidem jazyky a rozehnal je do všech stran. Je trochu zvláštní číst, že Bůh ze svého lidu vlastně dělá migranty. Přitom se podle Gn 3 měli v klidu množit a přirozeně rozšiřovat po zemi. Očividně se jednota stala nebezpečnou. Vedla k odlidštění. To znamenalo problém. Bůh zasáhl, aby lidstvo ochránil, přivedl zpět na správnou cestu. Nebyl to trest, ale pokus o záchranu. Záchranu lidí před nimi samými.
Příběh o stavbě věže mluví o situaci, kdy se člověk snaží být roven Bohu. Není to jenom, že se snaží vybudovat si nějaký památník, aby se stal slavným, nezapomenutelným. Mluví se zde i o zcela obyčejných situacích v lidském životě. Kdo z nás již na někoho neshlížel svrchu? Když se na někoho dívám svrchu, s předsudky, s nenávistí, je to jako kdybych seděla kdesi vysoko ve věži. Tam ve věži jsem v bezpečí, je mi tam dobře a všichni tam dole vypadají jako malinkatí mravenečci. Jsou daleko. Nezdá se, že by můj život s tím jejich měl co do činění.
Ikdyž hovoříme stejným jazykem, mnohdy si s druhými lidmi nerozumíme. Pracující zajištěný člověk pak nerozumí starostem nezaměstnaného a často jím i pohrdá. Kdyby chtěl, tak přece mohl být také úspěšný, tvrdí. Matka samoživitelka, která neví kudy dál, si přeci za svou situaci může sama – měla si vybrat lepšího otce pro své děti. Osamělý starý člověk si za svou samotu může sám – měl si své potomky lépe vychovat, aby se o něj starali. Nemocný měl lépe pečovat o své zdraví. A migrant, ten kdo utekl před válkout, ten měl pěkně zůstat doma a makat a ne tady čekat, až přiletí pečení holubi. Každý svého štěstí strůjcem. Soucit, pochopení, či láska k bližnímu jsou neznámé, zapomenuté pojmy. Vlastní síly a schopnosti jako nové božstvo. Jenom já, já, já a ti ostatní mě nezajímají. Mají nižší hodnotu. Moje babylonská věž se dotýká nebe … a stále roste. Pálím cihly, rozpouštím asfalt, přidávám další a další patra lešení. Srdce mi radostí plesá, jak je ta věž krásná a jak je vysoká. Jen ať o ní všichni mluví. Jen ať ji obdivují. Budu slavná. To je nádherný pocit.
Ale Bůh říká: Takhle ne! Je jen jeden Bůh a to nejsi ty, člověče! Bůh rozmetá mou krásnou věž. Zničí zdi, které stojí mezi lidmi. Zničí hradby, které stojí mezi různými konfesemi a náboženstvími. Zničí hradby, které stojí mezi národy. Sestoupí dolů, abych já mohla nahoru. Ale jinak než po schodech ve své věži. Díky Bohu, že existují Letnice, svátek Ducha svatého. Na každého přítomného čeká plamínek. Duch svatý nehledí na to, kdo je VIP osobnost a kdo looser. Všichni jsou stejně cenní. Nikdo si nesmí myslet, já nic nezmohu, můj život nemá žádnou cenu. Bůh nás lidi všechny miluje stejně. Všem nám nabízí plamínek. Dary Ducha svatého jsou pro všechny. Bez fronty, bez pořadníku. Dary Ducha svatého jsou k dostání okamžitě! Stačí být na správném místě.
Na Letnice si Duch svatý otevřel jazykovku. Přijímá každého a nabízí rychlokurs jazyků. Nejprve Duch svatý naučil učedníky kázat v různých jazycích. Jejich posluchači, mluvící různými řečmi jim najednou rozumněli. Duch svatý působil skrze učedníky jako simultánní překladač zvěstování evangelia. Vždyť jde o jediné: starat se o to, aby lidé rozumněli Božímu slovu. Duch svatý je tím učitelem, který nám pomáhá naučit se ta správná slova, abychom dokázali oslovit druhé. Otevírá jejich mysl, aby porozumněli tomu, co slyší. O to přeci jde v Evangeliu Ježíše Krista: o srozumitelné mluvení a slyšení s porozuměním. Jde o úspěšnou komunikaci. Duch svatý je Boží expert na komunikaci, proto se pro nás stává vždy znovu učitelem a překladatelem.
Nebeský Otče,
Děkujeme Ti, že Svatodušní svátky nemusíme slavit jenom jako připomínku něčeho, co se stalo kdysi dávno. Děkujeme Ti, že Svého svatého Ducha dáváš i nám dnes. Tvůj svatý Duch, Duch lásky, otevírá naše srdce pro druhé, pro naše bližní. Bez jeho působení bychom se zajímali jenom sami o sebe, stavěli si své babylonské věže až do nebe. Děkujeme ti, že boříš zdi mezi lidmi, zdi, které oddělují, zdi, které izolují. Děkujeme, že boříš i zdi, které nás dělí od Tebe. Ty víš nejlépe, co je pro nás dobré. Děkujeme Ti, že se o nás staráš, vedeš nás, že nás neopouštíš ani v okamžicích, kdy na Tebe zapomínáme. Amen.