Luxusní cruiser (veliká turistická loď) je na cestě kolem světa. Dopluje až daleko na sever. Najednou narazí do ledovce a začne se potápět. Pasažéři tuší, že je s nimi amen. Tu se z reproduktorů ozve hlášení: „Pokud se mezi pasažéry nachází farář či jiný duchovní, prosíme, aby se neprodleně hlásil u kapitána!“ Chvíli to trvá, ale nakonec se jeden takový najde. Kapitán mu říká: „Situace je velice vážná. Prosím, udělejte něco! Jednejte jako duchovní!“ Co udělá farář? Víte to? Správně si to myslíte: vyhlásí sbírku!
Tak, po tomto úvodu si nejspíš si říkáte: A už je to tady! Farářka po nás bude chtít, abychom při východu z kostela dávali do sbírky víc peněz, abychom něco přihodili i na salár a jeronýmku. Církev stojí s nataženou rukou. Faráři furt jen škemrají o peníze. Nic jiného dnes neumí a všem už jde na nervy! Kam ta církev dospěla! Ale zdání klame, ono už to začíná v Bibli... Apoštol Pavel napsal dopis, z nějž jsme četli, do Korintu, do bohatého sboru, kterému se dobře dařilo. Prosil je o sbírku pro zchudlý jeruzalémský sbor. Chtěl, aby byli solidární. Chtěl, aby sbírali peníze delší dobu, odkládali je týden po týdnu. Ne jenom teď tu jednu neděli, kdy si jeho dopis přečetli. Ta sbírka měla stát za to! Později si pro ni přijde, psal. Vždyť společenství svatých, tedy církev, se ukazuje v to, že se jeden o druhého zajímá, že si sbory navzájem pomáhají. A to i tehdy, když jsou od sebe stovky kilometrů daleko. Korintští měli pomoci svým bratřím a sestrám, s nimiž vlasně neměli moc společného, natož nějaký kontakt. Oni byli v pohanském Řecku. Řešili úplně jiné problémy. Žili v jiném světě. Ale jedno je přeci jenom spojovalo. Víra. Ta víra, kterou apoštol Pavel přinesl z Jeruzaléma.
Apoštol Pavel chce po Korintských peníze. Chce hodně peněz. Tu svou žádost se jim snaží trochu osladit. Mluví o požehání. Používá obraz setby a úrody. Kdo zaseje jenom málo, ten také málo sklidí. A kdo zaseje hodně, ten se dočká mnohem větší úrody. Když na jaře zaséváme semínka, klademe je do země, také nám jich není líto. Počítáme s tím, že nám přinesou bohatou úrodu. A obdobně je to vlastně i s penězi, které hodíme do sbírky, které přispějeme na dobrý účel – říká apoštol Pavel. Ty peníze nejsou prostě pryč. Ony nějakým způsobem ovlivní i nás. Vědomí, že se o nás Bůh stará, bohatě nás obdarovává, nám pomáhá nebýt závislými na penězích. Pomáhá nám nemít potřebu je všechny skrblit a nevydat ani halíř. Naše dary nepomohou jenom tomu, kdo je v tíživé situaci. V tom vyvolají vděčnost vůči dárci. Ony se stávají také naším projevem díků Bohu. Projevem naší vděčnosti za vše, co jsme z Božích rukou dostali. Jsme požehnaní a takto to požehnání dáváme dál. Bůh po nás chce – stejně jako apoštol Pavel po Korintských, abychom byli velkorysí a dávali s radostí. Kdo dává, má potom prázdné ruce, aby mohl přijímat.
Milé Sestry, milí Bratří, dnes nám tu před oltářem leží košík plný zralého ovoce a zeleniny. Aby to vše vyrostlo, musel někdo před dlouhou dobou zasít semínka do země. Z nich vzešly rostlinky, které přinesly tyto plody. Dnes bychom tedy neměli děkovat jenom za úrodu, za vše, co letos vyrostlo na polích, v sadech, lesích a zahradách. Měli bychom děkovat také za semínka, která jsme tímto dostali od Boha. Za semínka, která přinesou další, větší úrodu. Ta jsou vlastně ještě mnohem cennější. Díkčinění není jenom o radosti z toho, co jsme dostali. Díkčinění je také o tom, že vidíme, co s těmito dary můžeme udělat dál. Nejenom s těmi semínky v ovoci a zelenině, ale i se vším ostatním. Každý z nás toho od Boha dostal tolik, že může sám také sít. To, co máme, můžeme k něčemu využít.
Naším úkolem tedy není jenom sklízet, ale také sít. Osivo nám dává sám Bůh. Je to tak trošku jako v následujícím příběhu (slibuji, že už je dnes poslední):
Mladý muž měl sen. V tom snu vstoupil do obchodu. Za pultem stál anděl. Mladík se jej zeptal: Co se u vás dá koupit? Anděl mu přátelsky odpověděl: Všechno, co chcete. Vtom začal mladík objednávat: Tak to bych rád jednou čisté životní prostředí a aby klimatická změna neskončila očekávanou katastrofou. K tomu prosím konec válek ve světě a pokud možno už žádné násilí. Dále by se hodilo, aby spolu moje rodina a sousedé dobře vycházeli. Jo, a ještě nesmím zapomenout, aby víra ve světě opět nabyla na významu. A možná aby se křesťanská církev stala modernější. Krom toho by bylo důležité, aby se společnost netříštila. Aby nebyla žádná chudoba ani lidé se nemuseli dávat na útěk. A když už jsme u toho, ještě bych prosil světový mír. A potom ještě… - mladík se nadechl. Anděl toho využil a vpadl mu do řeči: Promiňte, mladý muži, špatně jste mi rozumněl. My neprodáváme žádné plody, my prodáváme semínka!
Máme semínka pro dobré soužití v rodině. Sami můžeme něčím přispět k tomu, aby vládl pokoj a mír. Nebo k tomu, aby bylo ve světě méně chudoby. Nebo aby se nekonala klimatická katastrofa. Nebo aby víra získala opět na důležitosti a společnost nebyla tak rozdělená. Jsme to my, kdo má tato vzácná semínka v ruce. Jsme to my, kdo je může zasít. Když třeba s někým nevycházím, když se mnou žije někdo ve sporu. Tehdy mohu Boha prosit, aby ten spor ukončil. Ale on se může stát, že mi Bůh řekne: Dostaneš ode mne semínka smíření. Semínka budu svírat ve své dlani a teď už bude záležet jenom na mně, zda je zaseju a budu později sklízet to smíření, nebo ne. Podobně je to i s Ježíšovým evangeliem, s tou radostnou zprávou o vzkříšení. Jestli se o ní svět dozví, to záleží na tom, co se stane se semínkem, z nějž naděje vzkříšení vyklíčí. Záleží a tom, zda si jej necháme pro sebe nebo zda jej dáme z ruky. Když to semínko, co máme zasejeme, potom se ukáže ta pravá hodnota, kterou má.
Velkoryse rozdávat, to není nebezpečné ani naivní. Je to požehnané. A rozdávat lze nejenom z peněz. Někdo má třeba spoustu času, který může věnovat sám sobě nebo ale také druhým. Kdo je odvážný, může být posilou bojácnému. A nebo, my jako křesťané si nemusíme nechat naději evangelia jenom pro sebe, ale můžeme ji také velkoryse rozsévat. Napadá mě, jestli nás Bůh tak velkoryse neobdaroval, protože nám důvěřuje, že s jeho dary dokážeme dobře zacházet? Jestli nám toho tolik nedal, aby nám umožnil s těmito dary proměňovat svět. Prostě nám říká, to, co máš, to, co můžeš sklízet, zač jsi vděčný, to dávej velkoryse dál.
A jsme zpátky u té sbírky. Řeknete si: Nojo, farářka – a apoštol Pavel povídali, že něco musím dát, tak to holt udělám. Ale upřímně, vůbec se mi do toho nechce… Takto to ale vypadat nemá. Pro Pavla bylo důležité, aby Korintští dávali dobrovolně a ne proto, že je to křesťanská povinnost. Aby dávali, protože mohou. Protože byli víc než bohatě obdarováni. Jedině tak mohli dávat s radostí. Už Pavel věděl, že vlastnit peníze člověka šťastným neučiní. Naopak, peníze dávat, to činí člověka šťastým. Nejenom toho, kdo je dostane, ale i toho, kdo dává. Každého z nás Bůh bohatě obdaroval. Někoho nadáním, jiného časem, důvěrou nebo tím materiálním. Proto mu za to můžeme hlasitě děkovat a přemýšlet, co s těmito dary můžeme udělat dál.
Pane, děkujeme Ti za všechny dary, jimiž nás v našich životech obdarováváš. Dej, ať si je nenecháme jenom sami pro sebe, ale používáme je i ve prospěch druhých. Dej, ať umíme Tvé požehnání rozsévat dál. Amen.