K domu přijede taxík. Taxikář pozdraví, naloží zavazadla do auta, otevře pasažérovi dveře. Zdá se, že všechno je tak, jak má být. Následně taxikář nastartuje, jede přesně podle předpisů, dává pozor na provoz. Prostě vzorný řidič. Také ten taxík je jako ze škatulky. Po 10ti minutách taxikář řekne: Za chvilku budeme na nádraží. Pasažér protestuje: Ale já jsem nechtěl na nádraží! Já potřebuji na letiště! Taxikář se nezeptal pasažéra, kam chce jet. Automaticky předpokládal, že na nádraží.
Jasně, tento příběh je vymyšlený. Ale, když se podíváme pravdě do očí, tak nějak takto mnohdy vypadá lidský život. Ráno vstanu a už to běží. Mám své plány, představy, naděje. Své místo v mém životě má i Bůh – ale spíš jako pasažér v autě mého života. Málokdy mě napadne se jej zeptat: A kam teď? Prostě vycházím z toho, že vše bude jako obvykle, že jsem na správné cestě. Proto pro i pro mě, pro nás zní slova apoštola Pavla, která jsem vybrala za základ kázání. Jsou takovým malým usměrněním a připomenutím, že Bůh je zde pro každého a určuje směr.
Bůh chce všechny lidi spasit. Když vezmu, že v našem světě je spousta míst, kam jen tak nemůžeme – kde potřebujeme vstupenku, vízum, nebo třeba splnit různé podmínky – tak je to velmi dobrá zpráva. Víra není žádnou vstupenkou, na kterou bychom si prvně museli našetřit, abychom si ji mohli koupit a dostali se tak do Božího království. Víra je spíš spolehnutím se na to, že cesta a dveře k Bohu jsou otevřené. Bůh nechce nikoho ze svého království vyloučit. Opravdu chce všechny spasit. Dal to poznat i proroku Ezechielovi ve vidění: Řekni jim: Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ...“ (Ez 33,11a) Víra je tedy poznání, že Bůh k sobě volá každého jednoho člověka, který ve starostech a smutku hledá naději a útěchu. Bůh jej chce opět zvednout ze země, jak slíbil. To se mají všichni lidé dozvědět.
Mají se dozvědět, že se Ježíš obětoval a vstal z mrtvých, aby všichni lidé měli otevřenou cestu k Bohu. Že se Ježíš stal takovým mediátorem mezi námi a Bohem. My lidé jsme si Boha nevážili a mnozí si jej ani dnes neváží. Je to tak i přesto, že Bůh je naším milujícím Otcem, který nám dává vše, co potřebujeme k životu. A právě do této situace vstupuje Ježíš a přináší do lidských životů pokoj. Jako mediátor ukončuje nepřátelství člověka s Bohem. Vždyť sám o sobě řekl, že ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mk 10,45) Byli jsme jako vězni odsouzení na doživotí a on nás osvobodil. Právě to nám dává odvahu a chuť jít s ním, s Ježíšem, dál. A ještě jedno nám to přináší – že se smíme modlit za druhé.
Dnešní neděle nese jméno Rogate = modlete se. Modlitba, to je rozhovor s Bohem. My lidé v životě nutně potřebujeme někoho, s kým si můžeme popovídat. Kdysi jsem někde četla, že pruský král Friedrich II. chtěl vědět, jakou řečí mluví děti, které vyrostou v prostředí, kde nebudou slyšet lidskou řeč. Najal tedy němé chůvy a svěřil jim několik dětí. Výsledek byl, že všechny děti zemřely. To nám ukazuje, že komunikace je k životu nutná. Potřebujeme spolu mluvit, předávat si informace, prosit o pomoc, dělit se o starosti a radosti. To potřebujeme jak v mezilidských vztazích, tak ve vztahu k Bohu. Když spolu my lidé nemluvíme, tak se náš vztah rozpadne. Když nemluvíme s Bohem, dopadne to stejně. A právě proto nám dal Bůh tento jednoduchý způsob, jak s ním mluvit. Dal nám modlitbu. Modlitba posiluje náš vztah s Bohem. Není to žádná samomluva. Bůh nám odpovídá Svým slovem.
Bůh je zde pro všechny lidi. On chce, aby všichni byli spaseni. Ježíš otevřel cestu k Bohu pro každého člověka a proto máme v modlitbách myslet nejenom na sebe a na své blízké, ale na všechny lidi. Apoštol Pavel navíc zdůraznil jednu skupinu, kterou bychom tam asi až tak nečekali: máme se modlit za vládce a všechny, kteří mají v rukou moc (v.2). Kolikrát jsme již slyšeli, že politika na kazatelnu nepatří, a teď toto! Pro Pavla očividně není křesťanský život jenom ta duchovní část. Vidí ho jako celek. Vidí ho v kontextu světského okolí. V době, kdy psal tento dopis, byli křesťané a židé čerstvě vyhnáni za hradby Říma. Normální sborový život byl zhola nemožným. A právě do této situace Pavel píše, že se křesťané mají modlit za vládce a politiky. Za ně, ne proti nim! Nenabádal k modlitbám typu: Bože, sesaď tyto bezbožníky z jejich postů a nahraď je těmi, co se ptají po Tvé vůli. Ne, křesťané se měli modlit za ně nehledě na to, co jim napáchali.
Myslím, že jsme na tom v mnohém podobně jako ti první křesťané v době, kdy psal apoštol Pavel tento dopis. Ani my nežijeme v nějaké bublině, která je zcela izolována od světa. V bublině, na niž nemá politika žádný vliv. A stejně jako tehdejší křesťané máme za úkol žít tak, aby lidé skrze nás poznali cestu k Bohu. Prostě nežijeme kompletně odříznuti od okolního světa. Potřebujeme peníze, abychom měli střechu nad hlavou a jídlo, abychom zaplatili benzín do auta a mohli tak přijet na bohoslužby, abychom ufinancovali chod sboru. Potřebujeme určitou stabilitu ve společnosti, abychom v ní mohli fungovat. My lidé nežijeme ve dvou od sebe odtržených světech – věřící lidé v v dokonalém Božím království a ti nevěřící v nějakém jiném paralelním světě, kde se vše bez Boha sype. Do příchodu Božího království holt na zemi platí určité uspořádání. My lidé je potřebujeme. A tak i dnešní politici - ať už to vědí nebo ne – mají své posty, svou moc od Boha. A právě proto potřebují i oni dnes naše modlitby.
Modlitba, to není žádná zbožná formalita. Vzpomeňme si na toho taxikáře ze začátku dnešního kázání. Předtím než se taxi rozjede, tak si ujasníme cíl cesty. A tady můžeme říci, že cíl je přeci znám: všichni lidé mají poznat Krista. Takže honem na cestu, honem do práce. Ale to bychom byli jako onen taxikář. Prostě bychom předpokládali, že známe cíl cesty. Jenomže Bůh oslovuje jinak lidi tady v Chebu/Aši a jinak třeba v Brně nebo ve Vídni. I proto zní pro nás křesťany napomenutí: nejprve se modlete. Nejprve si s Bohem vyjasněte, kam ta cesta povede. Samozřejmě k tomu patří i spořádaný život. Ale když neznáme cíl, tak taková cesta je sice pohodlná víc ne. A modlitba přitom není posledním řešením, když už nic jiného nefunguje. Ona je tím prvním, je na samém začátku. Výzva k modlitbě není výzvou k tomu, abychom se zavřeli třeba někde v klášteře. Je to výzva, abychom s Bohem mluvili o svém okolí, o běžném životě, o naší církvi. Je to výzva, abychom se modlili, přimlouvali a děkovali. Tento rozhovor s Bohem zabrání tomu, abychom směřovali ke špatným cílům, a nebo abychom životem jenom tak bezcílně pluli. Takový rozhovor nám křesťanů pomáhá, abychom druhým dokázali zvěstovat evangelium. Když se vrátím k tomu obrazu taxíku – abychom byli lidmi, s jejichž pomocí se k nim Bůh dostane. Amen.