Bože, slyš můj hlas. Tak to obvykle vypadá, když s Bohem mluvíme. Pořád po Něm něco chceme. Hlavně, aby nás poslouchal a dával nám viditelně poznat, že je s námi, že je na naší straně – tedy, aby splnil to, co požadujeme. V starozákonním příběhu, který jsme dnes slyšeli, je to trochu jinak. Tam mluví Bůh. Vraťme se nějakých 3 tisíce let zpět. Jsme v Šíló, zhruba 40km na sever od Jeruzaléma. Od dob Jozueho tam byl chrám, v němž se uchovávala schrána smlouvy. Jeruzalémský chrám byl postaven až mnohem později. V Efraimských pohoří žije muž jménem Elkana. Má dvě ženy: Peninu a Chanu. Penina má děti, Chana ne a tak jí to Penina dává řádně poznat. Možná i proto, že nejde přehlédnout, že Elkána má Chanu radši. Chana celou situaci velice těžce nese a tak se jednou, když jsou v Šíló, modlí, aby jí Bůh dal dítě. Slíbí, že pokud otěhotní, tak svého syna zasvětí Hospodinu. A opravdu se Chaně narodí syn, Samuel. Když trošku odroste, tak jej rodiče svěří proroku Elímu, aby z něj v chrámové škole vychoval Božího služebníka.
Malý Samuel tedy žil v chrámě. Spal přímo u schrány úmluvy. Trošku zvláštní místo – čekali bychom, že malé dítě bude mít svůj pokojíček, nebo že bude spát třeba v ložnici Elího. Ale ne, on spal přímo v kostele, když použiji dnešní označení. Starý a slepý prorok Elí spal někde poblíž. Byla noc jako každá jiná. Předchozí den se v chrámu nic zvláštního neudálo. Vše běželo jak po drátkách. Bohoslužby střídaly oběti. Hospodin se už dlouho neozval. Den, noc, pořád tak dál. Teď byla noc a všichni spali. Jenomže uprostřed noci se přeci jenom něco stalo. Chlapec uslyšel, jak jej někdo volá. To mě volá Elí, pomyslel si a honem za ním běžel. Tu jsem, volal jsi mě. Rozespalý Elí zabručel, že ho nevolal a poslal ho zase spát. A po chvíli Samuel zase slyšel ten hlas a běžel za Elím. Ten ho znovu poslal na kutě. A pak ještě jednou, ale to už Elímu docvaklo, která bije. To Hospodin budí Samuela! Bůh, který tak dlouho mlčel, jim teď chce něco říct! Elí tedy chlapci vysvětlil, co a jak: Jdi si lehnout; jestliže tě znovu zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.
Izraelci vyšli z Egypta, šli pouští, před očima vizi zaslíbené země. Pak přišli do Izraele, usadili se tam. Byli v cíli, ale vlastně tak nějak zůstali na půli cesty. Chyběl jim prorok, který by jim řekl, jak dál. Chyběla jim vize. Místní autority získávaly na váze. Začala doba soudců. Každý dělal, co pokládal za dobré, ale ideální to nebylo. Nebyla tam jedna osoba, která by určovala směr. A právě v této době žili Elí se Samuelem. Na poušti byl Hospodin se Svým lidem, avšak teď se už dlouho neozval. Bohoslužby a oběti v chrámu běžely dál, jak měly. Přišla mnohá zklamání – třeba to, že Elího synové nechtěli o Hospodinu nic vědět. Léto střídala zima. Prorok Elí zestárl a tak nějak už ani nepočítal s tím, že by se něco mělo změnit. A pak to přišlo. Hospodin se po dlouhé době rozhodl promluvit k Izraeli. Přijde mi to trošku zvláštní, vždyť jsou jeho vyvoleným lidem. Ale na druhou stranu mě to i uklidňuje. Vždyť je to jako dnes. Také máme pocit, že k nám Hospodin už delší dobu nemluví.
Četli jsme, že kahan v chrámu, symbol Boží věrnosti, ještě úplně nepohasl. Naše kostely také pořád ještě stojí. Křesťanské sbory v naší zemi stále ještě existují. Víra zůstává živá díky bohoslužebným rituálům. Občas se zdá, že svítí jenom malé světýlko víry. Je sice maličké, ale svítí. Mine nějaký čas a ono opět vzplane velkým plamenem. Stane se tak v okamžiku, kdy přijde Boží Duch. V okamžiku, kdy lidé mají vidění, kdy jim Bůh ukáže svou vůli. Malé světýlko hořelo v chrámu v Šíló v Elího době. Malé světýlko naděje zůstalo i v učednících, když hleděli na ukřižovaného Ježíše na kříži. I každý z nás to prožil - dobu, kdy v nás zůstávalo jen malé světýlko víry. Dobu, kdy nám Boží slovo svítilo jako slaboučký svit baterky jenom na jeden další krok, ale zbytek cesty zůstával v temnotě.
Bůh promluvil k Samuelovi. Po dlouhé době ukázal, že tu je. Ukázal své plány. Stejně tak se určitě objeví opět v našem světě. Jeho Duch zavane a dá vše do pohybu. Přijde hlad po Božím slovu. Kdo ví, třeba zas budou lidé stavět žebříky do oken kostelů jako v 19. století, aby viděli a slyšeli, co se děje vevnitř. Ikdyž… dnes by se spíš připojili doma na počítači na internet a pustili si bohoslužby online. Třeba ještě zažijeme to, v co vlastně vůbec nevěříme, že by se v našich životech mohlo stát. Třeba ještě zažijeme, jak to vypadá, když Bůh sděluje svou vůli. Samuel už nějakou dobu v chrámě bydlel, ale přesto toto bylo jeho poprvé. Poprvé k němu promluvil Hospodin – a on to nepoznal. Ještě s něčím takovým neměl zkušenost. Neměl žádný návod k použití ani seznam, v němž lze odškrtat položky, aby si ujasnil: Aha, teď ke mně mluví Bůh./Ne, tohle je jenom sen a žádné vidění. Nepoznal to dokonce ani zkušený prorok Elí. Ten celou situaci pochopil až, když Hospodin probudil Samuela potřetí, a to už je co říct. Přijde mi, že je to děsivé, že zrovna on to poznal tak pozdě. Ale Bůh měl výdrž, zkoušel to znovu a znovu. Čtyřikrát Samuela probudil. Čtyřikrát ho volal. Pak se konečně dočkal. Samuel zareagoval a mohl přijmout Boží zprávu.
Jak je to dnes? Jak nás dnes Bůh volá? Jak si zajistí, abychom jej vnímali? Jak zajistí, abychom byli na příjmu, když s ním v naší společnosti už hezky dlouho nepočítáme? Respektive počítáme, ale jinak. Myslím, že jsme jako žalmista, který říká: Pane, slyš můj hlas, místo abychom řekli: Pane, tady jsem, poslouchám, mluv. Nedáváme Bohu moc možností, aby k nám mohl mluvit. Ráno vstanu, napůl spící cestou do práce odříkám rychlou modlitbu. Přes den se snažím vše stihnout. Večer, než odpadnu, přečtu si pár veršů z Bible. Pořád myslím na horu nedodělků, pořád něco nestíhám. Kdy jsem si naposledy udělala dostatek času na modlitbu, na ticho s Bohem, na čtení a poslouchání? Dostatek času a ne jenom 5 minutek?! Kdy jsem se ptala na Boží vůli? Jindy než jen tehdy, když přede mnou stálo těžké rozhodnutí, když jsem nevěděla kudy kam? Když nad tím přemýšlím, tak čím dál tím jasněji vidím, jak důležité je Bohu dát v modlitbě, v tichu, ve čtení Bible možnost, aby nám zjevil svou vůli. Nezavírat před Jeho hlasem své uši ani srdce. Nezavírat je, když nás oslovuje poprvé a chce, abychom se s ním vydali na cestu životem. Nezavírat je ani tehdy, když už s Ježíšem mnoho let žijeme a On má zrovna v plánu něco, co jsme si ani ve snu nedokázali představit. Jenom tehdy, když jako křesťané budeme Ježíše poslouchat a Jeho vůle bude mít pro nás nejvyšší prioritu, můžeme svému okolí vydávat dobré svědectví. Jenom tehdy může Bůh každého z nás proměňovat a činit nás Svým obrazem. Proto buďme připraveni a postavme se k tomu stejně jako Samuel tehdy: Mluv, Hospodine, Tvůj služebník slyší.
Pane, prosíme otevírej naše uši a naše srdce, abychom poznali Tvůj hlas. Dej, ať se dokážeme plně soustředit na to, co nám říkáš. Ať nezavíráme své uši před tím, co se nám nelíbí. Uč nás přijímat Tvou vůli a žít podle ní. Amen.