26.3.2023 Kázání: Lk 22,54-62

Kázání: Lk 22,54-62

Co je to odvaha? Odvaha je neutéct, když se situace stane vážnou. Odvaha je postavit se nebezpečí, když to uznáme za nutné. Jsme odvážní? Jak důležité je nám naše přesvědčení? Co jsme pro ně ochotni udělat? Jsme ochotni udělat tolik jako Petr? Petr byl odvážný. Když Ježíše zatkli troufl si do jámy lvové. Troufl si jej následovat až na dvůr veleknězova domu. Ostatní učedníci tak odvážní nebyli. Hned se zdekovali a někde se schovávali. Jenom Petr neutekl. Z povzdálí Ježíše následoval. Nechtěl Ježíše ztratit z očí. Možná mu chtěl vyjádřit morální podporu: Ježíši, neboj, Tví lidé jsou zde. Zamíchal se mezi služebnictvo a hlídače. Splynul s davem. Chtěl zjistit, co mají s Ježíšem v plánu. Byl jako špion. To bylo odvážné.

Petr následoval Ježíše z povzdálí, skryt v temnotě noci. Na nádvoří veleknězova domu byl sám. Nemohl se spolehnout na žádného dalšího z učedníků. Nikdo jej nepodporoval, neříkal mu: To zvládneme. Ježíše určitě pustí. Všechno bude jako dřív.Musel se spolehnout jenom na svou víru. Všude kolem byli cizí lidé. Temnota noci a mihotající se stíny, které vrhal oheň jej nakonec neskryly. Pocit ohrožení narůstal. Cítil, že jako učedník není na místě, kam patří. Cítil, že není ve svém společenství, které jej podpírá. Vkrádaly se myšlenky, jestli udělal dobře, že tam šel. Uvědomoval si, že přecenil své síly. Nakonec se Petr začal bát sám o sebe.

Byla noc. Ochlazovalo se. Ve dvoře veleknězova domu hořel oheň, aby se lidé mohli zahřát. Petrovi byla zima, tak k tomu ohni přistoupil. Nahříval se jen malou chvilku a už jej oslovila jedna služka: Tenhle byl také s ním!Čekali bychom, že Petr – ten, který má nejsilnější víru ze všech učedníků – odpoví: Ano, to jsem já. Patřím k tomu Ježíšovi. Tak by to přeci správně mělo být. Tak svou víru svého času vyznávali i křesťané v severním Iráku – a jak dopadli si nejspíš ještě pamatujeme. Petr Ježíše zapřel. Zapřel jej, ikdyž na něj promluvila „jenom“ žena, služebná. Tehdy osoba zcela bezvýznamná. Nic mu nemohla způsobit. Ale Petr se uvnitř celý klepal strachy, tak zapřel.

Krátce nato jej poznal někdo další: Ty jsi také z nich, řekl mu. Petr to opět popřel. A to se pár hodin před tím dušoval, Ježíšovi sliboval: Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt. Myslel to zajisté upřímně. Problém je, že se spoléhal jenom na své síly. Věřil jenom sám v sebe a to je málo. Teď zapřel Ježíše. Tvrdil, že s ním neměl nikdy co do činění. Seděl tam u ohně. Dělal jakoby nic. Nejspíš klábosil s ostaními a jeho nářečí jej prozradilo. Zase jej někdo poznal: I tenhle byl určitě s ním, vždyť je z Galileje! Petr to popřel. Dělal, že vůbec neví, o čem ten člověk mluví. A to ani nebyl s Ježíšem uvnitř veleknězova domu. Byl jenom na dvoře obklopen služebníky a vojáky. Nikdo jej nevyslýchal. On přesto zapíral jako o závod. A v tom zakokrhal kohout.

Najednou se Petr rozplakal. Z očí mu vytryskly slzy. Proč plakal? Bylo to proto, že byl lůzr, že ho přemohl strach? Bylo to proto, že v panice třikrát zapřel Ježíše, že lhal, jak když tiskne? Lukáš mluví o tom, že se na něj v tom okamžiku Ježíš otočil a podíval se na něj. Hleděl mu do očí a Petr si najednou uvědomil, co všechno sliboval, jak chtěl Ježíše chránit. Vždyť už, když Ježíše přišli zatknout, postavil se strážím s mečem v ruce. Měl dobrý úmysl, ale Ježíš to odmítl. Nechtěl být osvobozen mečem. Nechtěl se prosadit pomocí úskoků a tajných akcí. Nechtěl nikoho násilím přivést k víře. Ježíš se sám nezachránil útěkem, nevolal své následovníky k povstání. Ani neodvolal své učení, aby unikl smrti. Šel cestou nenásilí. Odvážně stál za každým svým slovem. Šel cestou pokoje s Bohem, s lidmi, s vlastním srdcem. Proč to dělal? Protože mu šlo o věrohodnost Boží.

Petr se rozplakal, protože se mu v tom okamžiku, kdy na něj Ježíš pohlédl rozpadl jeho starý obraz Mesiáše, jeho starý obraz Boha. Obraz, který si utvořil jako učedník. Nyní najednou nahlédl, jaký je ve skutečnosti Bůh, kdo je Mesiáš. Bude ještě chvíli potřebovat, aby se s tím srovnal, aby to v něm uzrálo. O letnicích nám o tom sám poví.

Kohout zakokrhal a probudil Petra ze spánku strachu. Probudil jeho svědomí. Ukázal mu skutečnost o něm samém. I nás probouzí ze snu o míru, jistotě a blahobytu. V povzdálí je válka, v naší zemi lidé, kteří nemají dostatek jídla nebo ztrácejí střechu nad hlavou. My sedíme ve dvoře veleknězova domu a je nám zima. Mysleli jsme si, že ve 21. století není něco takového možné. Protíráme si rozespalé oči a nevěřícně hledíme na svět kolem sebe. Už to nejsou jen mlčící obrázky. Vše získává barvu a tón. A my jsme jako Petr, kterého oslovila ona služebná. Naše představa o sobě samém bere za své. Co jsem ochotna učinit, když druzí trpí? Budu odvážná? Čeho všeho se vzdám? Plná ústa prázdných slov nepomohou. Teď to bude něco stát. Jen tak z povzdálí jej nelze následovat. Ježíš na mě hledí. Vidí, co dělám. Nebo spíš nedělám. Vidí mou slabost. Vidí, jak se moje spoléhání se na sebe sesypalo jako domeček z karet. Nic už není jako před tím, než zakokrhal kohout. Ještě mi hlasité kokrhání zní v uchu a mým srdcem se už rozlévá stud. Uvědomuji si svou slabost. Spolu s Petrem si uvědomuji, jak těžké je zůstat vzhůru, zůstat pozorná, být tam, kde druzí trpí. Ježíš na mě hledí a já nechci zůstat sama s tou pravdou o sobě. Padám pod tím zjištěním, podlamují se mi kolena. Ale Ježíšův pohled mě drží. Drží mě i s mou slabostí a studem. Drží mě i s mým pláčem. Ježíš mi ukazuje, že nejsem jiná než Petr. Petr, ten učedník s nejsilnější vírou, který pak založil církev. Ten, který měl víru kráčet po vodě – a nakonec šel stejně ke dnu. Ten, který jako první vyznal Ježíše jako Mesiáše – a nakonec jej třikrát zapřel. Petr, který měl tak silnou víru – a nakonec selhal a zbyly mu jen slzy. A přes to všechno Ježíš nabízí Petrovi – i mně – pomocnou ruku. Nezapře Petra před nebeským Otcem. Neřekne: Neznám ho.Nabízí pomocnou víru, aby naše víra nevzala za své. Zastavuje nás, když se vydáváme do slepé uličky. Ukazuje nám východisko. Hledí na nás, abychom se vzpamatovali.

Pane Ježíši, prosíme Tě, hleď na nás. Nechceme být osamoceni s pravdou o sobě samých. Drž nás pevně v okamžiku pravdy. Nenech nás padnout. Uč nás Tě následovat kamkoli nás povedeš. Amen.