18.9.2022 - Kázání: Lukáš 17,11-19

 

Když čteme tento příběh, připadá nám, že se nás až tak netýká. Lepra u nás přeci neřádí. V našem světě už nemá místo. A nikoho přeci takto neizolujeme. V tomto příběhu vidíme jenom minulost. Takové věci se děly jen kdysi dávno, v Ježíšově době. Možná i trochu později…, ale určitě ne dnes! Ale je tomu opravdu tak? Nedávno jsem někde četla, jak jeden německý farář vzpomínal na svou cestu do Brazílie. V jednom městě jej jeho přítel, misionář, vzal s sebou do kolonie, v níž žijí lidé, kteří onemocněli leprou. Jsou sice již vyléčení, neinfekční, ale přesto jsou nuceni žít odděleně od ostatních. Jejich kolonii ze všech stran hlídají ozbrojené složky. Ven nepustí nikoho ze stálých obyvatel. Dovnitř smí jen málokdo. Prý obyvatele kolonie chrání před ostatními lidmi. Není to ale tak, že je pro okolí jednodušší tímto způsobem tyto lidi izolovat, aby nebylo vidět, jak je lepra poznamenala? Někomu chybí ruka, jinému noha, další má různě dlouhé pahýly prstů. Ano jsou vyléčení, to už dnes medicína umí, ale lepra se na nich přesto podepsala. Tato nemoc totiž zůstává dlouhá léta skryta, pak zničeho nic propukne. Rozežírá kůži a končetiny. Život poté už nikdy nebude jako předtím.

 

Když onen německý farář jel do této lepra-kolonie, svíraly jej obavy, co jej tam čeká. Bylo mu těžko. Dokáže neuhnout pohledem? Dokáže působit normálně? Na místě na něj čekalo překvapení a spousta radosti. Mnoho obyvatel kolonie se k nim nahrnulo. Všichni si s ním chtěli podat ruku, nebo alespoň to, co z ní zbylo. A hned jej táhli k jednomu člověku, který přišel o nohy, tak nemohl přijít sám uvítat hosty. Tomuto muži, ač mu chyběly mnohé prsty, dali do rukou kytaru. On pak začal hrát a zpívat píseň díků, kterou sám složil. Děkoval Bohu za život. Děkoval, že jej Bůh před tolika lety uzdravil. Nelitoval se, že mu chybí nohy a mnohé prsty na rukou. Nelitoval se, že nemůže dělat to či ono, že musí žít izolovaný v této kolonii. Děkoval Bohu za uzdravení a každý nový den.

 

Kdysi dávno Ježíš procházel Samařskem a Galileou. Uzdravil tam v podobné kolonii 10 malomocných. Deset mužů majících lepru. Jenom jeden z nich se vrátil, aby mu poděkoval a vzdával Bohu díky. Jenom jeden. Samařan. Devět dalších spěchalo domů za svými rodinami. To jim bylo důležitější. Byli přeci v chrámě prohlášeni za zdravé. Teď už nechtěli v izolaci strávit ani minutu. Nic jim nemělo připomínat minulost. Na jednu stranu nám to přijde jako nehoráznost. Když byli uzdraveni, tak přeci měli padnout na kolena a vzdávat díky od rána do večera. Na druhou stranu, když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že jednáme také tak. Je tolik věcí v životě, za které Bohu zapomínáme děkovat. A nemusí to být jen uzdravení z nemoci. Ježíš uzdravil 10 nemocných a teď byl zklamaný. Kde je těch zbývajících 9? Proč se ani neobtěžovali poděkovat? Co je s nimi? Vždyť to byli pravověrní židé, členové Božího lidu. Kde jsou? Proč neoslavují svého Boha? Je tu jenom ten cizinec. Samařan. Nevděk světem vládne!

 

Ano, v tomto příběhu nejde tolik o uzdravení. Jde o vděčnost. Jde o vděčnost Bohu za jeho milosrdenství. Když děkujeme, posiluje to naši víru. Když děkujeme, posiluje to naši lidskost. To, že Ježíši přišel poděkovat jeden z 10ti, to přesně odpovídá tomu, jací my lidé jsme. Jako křesťan chci být v těch lepších 10ti procentech. Pak se nad sebou zamyslím a zjišťuji, že jsem minulé dny padla zas mezi těch 90%. Neděkovala jsem za vše dobré, za své blízké, za to či ono. Svůj život jsem se snažila zakotvit na svých silách a ne na Bohu. Brala jsem věci za samozřejmé a ne jako dar z Boží ruky. Zapomínala jsem na pramen života.

 

Tomu jedinému, který se vrátil, Ježíš řekl: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ Byl to cizinec. Židé se na něj dívali skrz prsty. Přesto právě on uslyšel od Ježíše tato slova. To on pochopil souvislost mezi Ježíšovými slovy a svým uzdravením. To jeho zachránila víra. Jeho, ne těch 9 pravověrných židů. To v něm se něco změnilo. Začal vidět svět jinak. Našel cestu k Bohu. Otevřel mu své srdce. Poznal, kdo je Ježíš. Uzdravení se mu stalo cestou k spasení. Oslavoval Boha jako ten beznohý muž v lepra-kolonii v Brazílii.

 

Těch ostatních 9 uzdravených propáslo svou příležitost. Před tím prosili Ježíše o smilování. Důvěřovali mu. Byli uzdraveni. Všichni měli důvod děkovat Bohu. Avšak teď tu stojí jako varování pro nás. Říkají nám něco o dávání a braní. O tom, jakou roli má vděčnost v našem světě. O tom, jakou roli v našem životě má Ježíš Kristus, kudy vede cesta do Božího království. Nastavují nám zrcadlo. Dokážeme děkovat za to, co dostáváme, i za to, co ztrácíme? Děláme to? Děkujeme Bohu za druhé, jež denně potkáváme, nebo se zajímáme jen o sebe samé? Žijeme v mezičase mezi Ježíšovým vzkříšením a jeho druhým návratem. V čase, kdy nám nezbývá, než hledat stopy Božího království ve svých životech i všude kolem nás. V čase, kdy je třeba mít otevřené srdce a ústa plná díků. Děkovat za vše, čeho se nám v životě dostává. Děkovat za své blízké i za ty, kteří se nám životem jenom mihnou. Děkovat i za to, že jsme přečkali těžká období. Děkovat za to, že nás přenášíš přes propasti. Těch věcí, za něž můžeme a máme děkovat je mnoho. Ale pro začátek stačí, jak říkala Dorothee Sölle, každý den tři věci a za ně Bohu poděkovat. Protože, když vzdáváme díky, proměňuje to náš život. Činí nás to radostnějšími a dodává nám to sílu. Bůh nám dává sílu. Na to se jako křesťané můžeme spolehnout.

 

Modleme se:

 

Pane Ježíši Kriste,

 

Prosíme proměňuj naše srdce a naplňuj je vděčností za život. Uč nás děkovat a rozpoznávat Boží milosrdenství v našich životech a všude kolem nás. Uč nás s díky přijímat i to těžké, co s sebou život přináší. Dej, ať z našich úst zní píseň chvály v každý čas. Amen.